Článek o tom, jak vám vlastně nic nemůžu říct

Dylan O’Brien roli Thomase málem nezískal. Režisér Wes Ball tvrdil, že je Dylanův účes příliš “MTV”. Když mu byla poslána Dylanova fotka, na které neměl nagelované vlasy, změnil názor a Dylana obsadil.

Myslela jsem, že móda nagelovaných vlasů odešla s mým mládím. Ale pokud to takhle nosí Dylan, pak jsem asi pořád mladá. A můžu si ho vzít, kdyby na to přišlo.

Protože Minho už je ženatý, že ano.

Teď něco ke knížce. Kvůli čtení se koneckonců na této stránce potkáváme. Mám před sebou Vražednou léčbu. Můžu začít tím, že mě začátek tak nebavil, že jsem to málem zahodila. Trochu přeháním, ale ne moc. Nějak mi vadilo, jak je to napsané. Ten Dashner, no nevím.

Ale divokou představivost mu upřít nelze. A když už vás jednou chytne, nepustí. V tom třetím díle se vám stane takovýýýých věcííí, a já nic z toho nemůžu napsat.

Strašně obecně – třeba se tam vrátí jedna postava z první části. Nevstane z mrtvých, a tak by vás to nemuselo překvapovat, ale stejně to prostě nečekáte.

Taky se tam celkem hojně umírá. Žádné slitování. To by nešlo, aby pořád kamarádi běhali ve spršce kulek, že by nikdy nikoho nic jako zázrakem netrefilo.

Taky až do posledních řádků nebudete schopni vykoumat, jestli je ten ZLOSIN tedy dobrý nebo ne.

Pokud jste náhodou zvědaví na nějaké romanťárny, můžu vás ubezpečit, že ani tady Dashner nejde nikam daleko. Max pusa a chytnout se za ruce. Co víc by taky člověk na konci světa mohl chtít, než prostě být někomu nablízku. Ideálně někomu, komu se v tom zmatku ještě pořád dá věřit… (Tereso, cos to jen na konci druhého dílu udělala… Který kluk, ač velkorysý jako Thomas, dokáže odpustit pokus o zabití?)

Je libo úryvek?

„Neměl bys znovu rozsvítit reflektory?“ navrhl Thomas, udivený tím, jak rychle mu buší srdce. „Vůbec nic venku nevidím.“

„Vážně,“ přidala se Brenda. „Věřím, že každý, kdo tam venku je, stejně musel slyšet ten randál.“

„Asi jo.“ Lawrence znovu rozsvítil.

Reflektory ozářily celou uličku proudem modrobílého světla, které se zdálo být v porovnání s předchozí tmou jasnější než slunce. Thomas před tou září přimhouřil oči, potom je otevřel úplně a v útrobách se mu rozvinul květ strachu. Necelých deset metrů před nimi se objevilo přinejmenším třicet lidí. Stáli teď namačkaní k sobě a dokonale blokovali cestu.

Co prozradit můžu – všem přeživším je na začátku nabídnuta možnost získat zpět své vzpomínky. ZLOSIN jim je zablokoval pouze kvůli testu, a to velmi jednoduchou operací, takže to není problém. Ovšem ne každý o to stojí.

A taky se dozvíte, kteří z původní skupiny jsou vůči viru imunní a kteří ne. Tak schválně, co myslíte, že je Thomas…

Vždycky píšu tímto rozsypaným stylem a slibuji sobě i vám, že stejně posléze napíšu ještě i „nějakou normální recenzi“, a k tomu už pak obvykle nedojde. Využívám tuhle chvilku, abych vám poděkovala za trpělivost.

Ještě něco něžnějšího?

Dal si ruce za hlavu, lehl si a pokusil se zpracovat všechno, co právě slyšel. Konečně měli nějaký směr. Cítil, jak se mu tvář roztáhla do úsměvu, a nejenom proto, že dostal pusu

Tohle si dovolím vám říct – ke konci se všichni ocitají zpátky v Labyrintu. Všichni tedy ne, někteří jsou mrtví, jasně. Každopádně se příběh hodně sympaticky zatočí zpátky tam, kde začal. Mně se ten první díl líbil zdaleka nej, takže jsem se cítila svým způsobem jako oni – vyplavilo to na povrch hodně krásných i děsivých vzpomínek…

Ale nebudu sentimentální.

Přečtěte si, uvidíte.
Zatím nám nikdo nic neslíbil, zatím o tom nebyla řeč, my každopádně doufáme, že budeme v září díky nějaké distribuční společnosti schopni zabezpečit nějaké volňásky do kina, až bude film hotový.

Zatím se mějte, čtěte, pište a zpívejte! Smrt všem rmutům, sláva všem muňákům! A vám dobrou náladu, rainbows & muffins & unicorns, peace & love!!