Fanfiction #5: Srdce každého verše

Rozjeli jste se na poslední chvíli, asi jako když se člověk začne učit na písemku večer před písemkou. Klasika! A zase bylo nemožné vybrat něco na základě objektivních kritérií, už nikdy nechci dělat porotu!

Nicméně tento příspěvek se snad na závěr hodí, je ostatně o psaní, o procesu tvorby, o tom, co to vlastně je kvalitní text. A to je něco, o čem bychom se vlastně klidně mohli pobavit někdy na knižním srazu. Podle mě by z toho mohla vzejít skvělá diskuze.

Informace úplně odjinud – ty pracovní výtisky (advanced reading copies) ke knize Všechny malé zázraky nakonec nejspíš stihneme. Víc vám řeknu příští týden, každopádně kdo by měl zájem, buďte připravení a těšte se 😉

Adéla Novotná: SRDCE KAŽDÉHO VERŠE

„Pamatujete si ještě, jak jste se cítila, když vyšla vaše první kniha?“Byl to přesně třicátý pátý dotaz, osmnáctý, který směřoval k Lake. Vždycky říkala, že se při žádných besedách nehodlá ohlížet na uplynulé minuty či hodiny, protože chce s našimi čtenáři strávit tolik času, kolik si zaslouží. A odpovídat na otázky, dokud nějaké budou mít.„Jistěže,“ přikývla Lake s úsměvem a já viděl, že se zase vrátila do doby, kdy se to opravdu stalo, a přehrávala si své dojmy. Dělala to tak pokaždé, když měl někdo dotaz ohledně naší první knihy. Věděl jsem, že to pro ni znamenalo opravdu hodně, to, že se někdo rozhodl naše básně vydat a že se našli lidé, kteří si je zakoupili jako první. Byla tehdy neskutečně šťastná a vděčná každému, komu se kniha líbila, kdo nám na blogu zanechal kladný ohlas nebo ji doporučil ostatním.„Jednak proto, že to byla událost, která pro mě doteď znamená víc, než si někdo vůbec dokáže představit.“ Jak jsem říkal. „Ten pocit, když stojíte v knihkupectví a díváte se na regál, kde leží knihy zaplněné vašimi slovy, byl, je a vím, že vždycky bude, naprosto nepřekonatelný. Výjimečný. Stejně tak vědomí, že někdo půjde a knihu si odnese domů. Někdo jako vy. Lidé, co rádi čtou naše básně, protože je rozveselí, možná pomohou v těžkých situacích nebo se jim prostě jen líbí.“ Lake během mluvení přejížděla pohledem po lidech v sále a pak se zastavila u dívky, která dotaz pokládala. „Ale úplně nejlepší to bylo, když na regále ležela naše první sbírka. V tu dobu jsem doufala, že se alespoň někomu zalíbí. Zároveň jsem si však říkala, že i kdyby si ji koupil jen jeden jediný člověk, chci, aby si ji oblíbil, aby ho naše texty nějakým způsobem oslovily. A pokud by třeba byl osamělý, ve špatné náladě, v depresi… Aby se naše kniha stala dobrým společníkem, který mu dokáže vykouzlit úsměv na tváři, rozjasnit mysl a svým způsobem pomůže pochopit, že smutek je tu s námi proto, abychom si lépe uvědomovali a uměli si užít radost a všechny věci, co za tu radost stojí. Tohle jsem si přála. Chtěla jsem, aby naše básně k něčemu byly. I kdyby se to týkalo jediného člověka. Tohle jsem tehdy cítila.“„Děkuju za odpověď,“ téměř zašeptala tázající se dívka a myslím, že můžu říct, že na Lake hleděla s obdivem.I mě každá její odpověď uchvátila. Znal jsem ji nejlépe ze všech, kromě jejího bratra Kela, takže jsem věděl, jak se kdy cítila, co pro ni bylo důležité. Teoreticky jsem věděl, jak chce odpovědět. Ale jen teoreticky.I když Lake mluvila o jedné a té samé věci několikrát po sobě, vždy volila trochu jiná slova. Každá její odpověď byla originální. Při psaní i při mluvení.Občas se stávalo, že besedy končily slzami v očích nebo spadlými bradami.Avšak i když Lake mluvila na vážnější téma, vždycky svou řeč zakončila něčím odlehčujícím. V podstatě každou svou odpověď, i tu méně vážnou.„Ale abych nelhala. Musím si ten pocit pamatovat, protože se nás na to ptá každý druhý člověk,“ pousmála se a publikum jí odpovědělo stejným výrazem v obličeji. „A navíc… Sice už mi není dvacet, ale ještě pořád nemám nárok na zapomínání tak důležitých věcí.“„Nemáš nárok na zapomínání jakýchkoliv věcí, Lake,“ opravil jsem ji. Zašklebila se na mě, zatímco se lidé smáli a někteří vzrušeně šeptali.Pak vyletěla vzhůru jedna ruka ze šeptající skupinky. Uvědomil jsem si, že jsem na řadě s odpovědí.Kývl jsem a slova se ujal mladý blonďatý kluk: „Nelezete si někdy vzájemně na nervy, když spolu píšete a musíte se shodnout na konečné verzi v okamžiku, kdy máte rozdílný názor? A upřímně,“ požádal trochu varovně.Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. „Snad mi budeš věřit, ale ne, nelezeme si na nervy. Samozřejmě že se někdy nemůžeme dohodnout, ale jak jistě všichni víte, ne všechno píšeme společně. V každé knize je nejméně jedna báseň, která má jen jednoho autora. Když se prostě dlouho nemůžeme domluvit, jak bude báseň vypadat, napíše ji ten z nás, kdo s tím nápadem přisel první. Ale většinou se snažíme spolupracovat, podívat se na to očima toho druhého. Někdy to trvá dlouho, jenže pravdou zůstává, že právě tak vznikly ty, podle vás, nejzajímavější básně.“„Chtěl jsi upřímnou odpověď, tak jen dodám, že někdy se to bez menší hádky neobejde. Každá žena chce přece prosadit svůj názor a zvítězit, ne?“ Lake se tázavě podívala do publika, kde se dočkala souhlasného přikyvování od ženského pohlaví a úšklebků od mužského.Jako další promluvila dívka sedící vedle předchozího tázajícího. „Říkali jste, že na některých básní musíte pracovat dost dlouho. Je hodně těžké napsat kvalitní báseň?“„Při psaní záleží na hodně věcech. Na situaci, vaší náladě. Je toho hodně. Z vlastních zkušeností víme, že nejsnáze se člověku píše, když je rozčilený, smutný nebo zničený. V takovou chvíli je nejlepší si sednout a prostě začít psát. Úplně se z toho vypsat.Určitě vám z toho na papíru nevzniknou žádná veselá slova šířící optimismus. Ale za to zachytí přesně to, jak se doopravdy cítíte. Někdo píše jenom tak, aby se to líbilo čtenářům, na nic jiného při tom nemyslí. Záleží mu pouze na tom, aby s tím ostatní byli co možná nejvíce spokojeni. Jenže jen o tohle v poezii nejde.Když budete chtít přenést na papír svůj vztek, zvolíte slova, která vás zrovna napadnou, protože vystihují přesně to, čím si právě procházíte, co doopravdy cítíte. Shodíte tím svou masku. Jedině v takových okamžicích ukážete ostatním svou skutečnou tvář, jen tehdy z básně vycítí všechno, co ve vás bylo, když jste ty řádky psali. Teprve potom pochopí, co jste to vlastně cítili.“Lake se na pár vteřin odmlčela. Kolem nás se pomalu vytvářila atmosféra na padání brad.„Ptala ses, jestli je těžké napsat kvalitní báseň. Záleží na tom, jak pojmeš slovo kvalitní. Kvalitní pro tebe, nebo pro ostatní? Každá báseň, která vyjadřuje něco z tebe, je dost dobrá na to, abys na ni mohla být hrdá. Báseň o ničem, kam nezapojíš jediný svůj pocit, a nevidíš v ní nic, co by ti bylo podobné, co by ti něco důležitého připomínalo, kvalitní není. Když pro tebe ta napsaná slova něco znamenají – cokoliv, stojí to za to.‚Není podstatné, co si o vašich textech myslí někdo jiný.‘ To jsou slova, která mi jednou řekl můj učitel. A mluvil pravdu. Vše, co napíšete, pochází z vás samotných, nikoho jiného.“Než pokračovala, něžně mě vzala za ruku. Snažil jsem se ovládat, protože moc nechybělo a spadla by brada mně. Opravdu citovala má slova?„Neučil mě ani jeden rok, ale dozvěděla jsem se toho od něj mnohem víc než od učitelů, kteří na to měli několik let. Díky němu jsem toho hodně pochopila.Od té doby píšu opravdu jen a jen svým srdcem. Můžu vám zaručit, že to, co píšu, je stoprocentně upřímné. Takže jestli se vám někdy moje texty přestanou líbit, omlouvám se, ale dokud tu pro mě bude důvod, proč psát, tak v tom chci pokračovat. Psaní mě naplňuje a pomáhá mi. A tak by to měl pociťovat každý, kdo píše. Protože vy jste ti, o koho v té hře jde.“Lake se zaposlouchala do ticha a všichni, včetně mé osoby, čekali, jak svou řeč zakončí. Žádnou ze svých dlouhých odpovědí nenechávala bez pořádného konce. Všichni jsme to věděli.„Na závěr bych vám ráda lehce přiblížila báseň, na které momentálně pracuji. Čekala jsem na vhodnou příležitost celou tu dobu, co tady spolu sedíme, a řekla bych, že právě teď nastal ten správný okamžik.Nechci ji přímo recitovat, jelikož ji hodlám ponechat jako takové překvapení do naší nové knihy. Ani Will o ní zatím nic neví.“ To teda ne.„Možná si teď říkáte, že když prozradím hlavní myšlenku, nebude se jednat o překvapení. Ale věřte mi, že to nejdůležitější vás teprve čeká. Nyní je to jen malé nadhození tématu. O tomhle si už brzo přečtete báseň.“Neměl jsem tušení, co Lake chystá, ale věděl jsem, že to bude něco velkého.„Jestli někdy ztratíte naději, nezoufejte. Všechno ztracené pořád existuje a čeká na znovunalezení.Někdy je dobré, když se vám něco podstatného ztratí, protože když to potom najdete, vážíte si toho nespočetněkrát víc. Proto se nám věci ztrácí. A nejen věci.Takže jestli ztratíte naději, nezoufejte. Nenaříkejte. A nikdy nelitujte.“