Knižní sraz a Hvězdy: OH MY GUS, OH MY GUS!

Nebude snadné uspořádat tolik dojmů do jednoho smysluplného článku, ale pokusím se – už proto, že tak nádherné odpoledne člověk nezažije každý den a všichni, kdo se na tom podíleli, si zaslouží jedno velké DÍKY!

Dělala jsem si starosti, aby se náhodou někdo nenudil, když jsme na sraz před filmem měli dvě a půl hodiny. Pak jsem krátce před třetí hodinou odpoledne přišla do toho salonku a udiveně se zahleděla na ty hloučky lidí, co už seděli u stolků, a Týna vedle mě se usmála: „Tak ty ses bála, jo?“

Měla pravdu, uteklo to nakonec až moc rychle! Já jsem celkem stydlivý člověk (prostě knihomol introvert, nic nového pod sluncem) a vystupování na veřejnosti určitě nepatří k mým oblíbeným aktivitám. Ale tohle bylo jiné. V tak uvolněné atmosféře prostě nic neřešíte. Když v závěru probíhala ta nečekaně veselá burza knih, to už mi bylo tak dobře, že se mi ani nejméně nechtělo vstávat a přesouvat se v dešti někam jinam, kde budeme muset být jakžtakž zticha.

A musela to být právě ta kombinace přítomných, že i z filmu jsem měla úplně jedinečný zážitek. Ano, částečně ty komentáře ze sedadel za mnou (jo, holky, třeba v té otázce porostu v podpaží hlavního protagonistu úplně souhlasím!), člověk najednou neví, jestli se smát nebo plakat. V každém případě šustění kapesníčků a vědomí, že v tom nejste sami, to je k nezaplacení…

A jo – přiznejme si, kdybychom na to všichni koukali doma, o samotě s balíčkem kapesníků, vypadalo by to úplně jinak. Žádné zahánění slz mrkáním či nenápadné otírání očí. To by bylo pláče! Úplně jiné drama!

(I když dokonale se ovládnout a zahrát kamennou tvář se nepovedlo snad nikomu, že. Jak film skončil a rozsvítilo se, slyšela jsem z několika stran poznámky jako „Jsem rozmazaná? Určitě vypadám jako panda.“ nebo „Čočka mi plave po celém oku…“)

Nevím, jestli bych z toho filmu byla tak naměkko (navíc hned od prvních záběrů), kdybych předtím nečetla knihu. Prostě jsem věděla, co přijde, a tak jaksi měla problém neoplakávat je předem. Každopádně jak říkalo hned několik holek – nakonec mi ten film taky připadá málem lepší než předloha (jak vzácné!). Všímala jsem si, co filmoví tvůrci vynechali, a byly to povětšině zrovna části, co mi tam vůbec nechyběly. Prostě příběhu to prospělo.

Problém mám s Gusem. Připadalo mi to, že ten kluk neumí hrát. Věrohodný mi jeho výkon připadal až na konci, kdy ještě naposled říká Hazel, jak se chtěl zapsat do světa a něco dokázat. Jako by se s tím Ansel Elgort dokázal ztotožnit lépe než s čímkoli jiným, co bylo pro jeho postavu typické. Ale ani to moc neřeším. Koukat se na něj dá, že jo! Křením se, jak to píšu, ale jinak ne, není můj typ 🙂 Kdyby mě chtěl Elgort vzít do Amstru, fakt řeknu ne!

Křením se ještě víc.

Smysluplný ten článek asi moc není, co… 😀

Přišla jsem pak krátce po setmění domů, čistila si zuby, koukala se do zrcadla a říkala si, jaké mám štěstí, že můžu v mysli řešit fiktivní rande s hercem a ne to, že by mi umíral někdo z mých nejmilovanějších.

Na nočním stolku mě čekal Kostičas a ve čtečce Cena nevinnosti, ale v hlavě mi vířily myšlenky, bylo jasné, že se nesoustředím. Koukala jsem na mobil (jako Hazel, každých pět minut), sledovala čas (a Foursquare a tak dál) a říkala si, kde kdo právě je. Rodaw určitě ještě v autobuse, někde na půlcestě domů, Willinda už zjevně v Rakovníku (křením se zase, ale kdo viděl film, ví proč!), Sayury, se kterou jsme se rozloučily na Florenci, taky doma, a Kate Olivian by ještě mohla postnout nějakou podvečerní Prahu na instagram, ať se líp usíná…

A spousta dalších se rozeběhla do všech stran. Vidím to jako hvězdičky na mapě. Může to být sentimentální, ale na to mám teď právo. Bylo mi strašně fajn. Doufám, že se brzy zase takhle sejdeme, v jednom bodě, na jednom místě. A zase to bude takovéhle – nezapomenutelné.

Jo a – DFTBA 😉