Malý děkovný…

Den před naší dlouho očekávanou narozeninovou oslavou jsem seděla v kanceláři a zalepovala pohledy od obálek. Zní to jednoduše, ale ve skutečnosti to byla mnohem zdlouhavější činnost, než by člověk čekal, takže jsem tady vsedě mezi dvěma obřími krabicemi mechanicky překládala, řadila, zalepovala, a pomalu se propracovávala k takovému tomu stavu, jako když velmi dlouho sedíte někde u ohně a mlčky koukáte do plamenů.

Možná to bylo i vyčerpáním. Vydali jsme za jediný rok své existence dvacet knih – já jsem to ani nepočítala, dokud to nebylo zapotřebí napsat do tiskové zprávy. Už jenom z pohledu na to číslo na člověka dolehne únava. Tolik že jsme toho udělali? A že letos jich bude ještě víc??

Za ty dvě hodiny mezi krabicemi mě napadlo leccos. Třeba jak mi často někdo z vás říká, že mám určitě práci snů. To jsem si pomyslela – kdybyste mě viděli teď! Dopoledne s excelovými tabulkami, odpoledne třídím papír… Ale to bylo jen takové to introvertské mrzoutství. Kolem prošlo asi pět lidí, co se ptali, jestli nepotřebuju pomoc. (I když… Až teď mě napadá, jak to vlastně mysleli. Možná jsem takhle na zemi v hromádce papírů vypadala poněkud… zdivočele?)

Nakonec ale už to, co jsem měla v rukou, bylo pro mě jasným důkazem, že to všechno mělo smysl. Strašně jsem chtěla, abychom udělali tu sérii pohlednic s citáty z našich knížek. Někteří jste je už možná viděli, někteří ještě jen uvidíte. V každém případě jsou krásné a já si nedovedu představit lepší narozeninový dárek – je to taková malá věc pro radost – pro nás i pro vás.

Možná ty pohledy budou z větší části sloužit jako záložky do knih. Těch přece nikdy není dost, takže se hodí. A možná je opravdu někdo z vás rozešle do světa. (Komu asi? Komu adresovat růžovou pohlednici s nápisem „Líbíš se mi víc, když seš zticha!“? Možná takhle z jednoho příběhu vzejde jiný, ze smyšleného skutečný…)

Nevím, ale obojí je v pořádku. Stejné je to přece s našimi knihami. Některé si najdou domov hned, některé chvilku cestují, přejdou z rukou do rukou, než konečně najdou domov u někoho na poličce.

Krom toho jak pohledy, tak knihy šíří slovo, sdělují myšlenky, a můžou přinést něco, co člověku pohne duší – a kolikrát čtete knihu a narazíte na větu, která jakoby byla o vás, a tak trochu pro vás…

Mám trochu pocit, že kecám, a rozhodně je to takové… hm, ale jo, prostě smíšek ve mně trochu zmlkl a cítím spíš dojetí. Strašně mě potěšilo, kolik lidí včera opravdu přišlo, a jak se nikdo nestyděl vzít si dort, jak každý pospíchal najít si v hromadě knížek tu svoji, a že si někdo dokonce dal tu práci a napekl nebo donesl kytku (rozdávat jsme přece chtěli my!). Jsou chvíle, kdy je tahle práce fakt těžká (třeba ty, když dojde řeč na peníze, a najednou něco jakože „nejde“, a tak podobně…), ale já vím, že to za to stojí. A vím to hlavně díky vám.

Nechtělo se mi tenhle článek psát – tak trochu mám pocit, že aspoň jeden den teď můžu být líná, a krom toho mám ve čtečce rozečtenou Fangirl (a taky jednu anglickou fantasy na posudek). Ale zase tohle je moje šance, jak vám poděkovat. Takže tohle je prostě takový dojatý, téměř uslzený děkovný dopis. Představte si růžek kapesníku v koutku oka, a k tomu popotahování. Trochu mě asi zmáhá i ta Fangirl, přiznávám, kdo by to byl od Leviho čekal! Ale ne, ať nepředbíhám… 🙂

Na závěr sem vkládám báseň, která mi přistála ve schránce dnes ráno, napsaly ji Míša a Katka z Kouzelné klubovny, a jim taky patří náš velký dík!

Nakladatelství YOLI narozeniny slaví,
nikdo ho v tom nezastaví,
proto přejeme hodně zdaru,
vašich knih máme plnou hlavu.

Knihomoly potěší,
že vydáváte bez řečí,
knížky pro nás, pro mladé,
které nejsou zdlouhavé.

Díky vám už dvacet knih uvidělo svět,
každá je jako dobrodružný let,
navíc je na světě díky vám krásně
a my vám teď skládáme básně.

Doufáme, že nám vydržíte ještě dalších 10, 100, 1000 let,
a že si s vámi budeme moci vyprávět,
o knížkách, filmech, příbězích,
protože nás to vždycky moc potěší.

PS: Děkujeme i paní, která upekla dort. Hlavně za to, že se opustil první návrh, což bylo nějaké mrkvové bio, a místo toho se udělala tahle vydatná, krémová a marcipánová verze. Škoda, že jsou narozky jenom jednou za rok, co? 😀