Můj americký život

Jste výjimečně nadaní, ale nemáte žádné kamarády. To všichni známe, ne? Třeba ani nejde zrovna o nějaký neobyčejný talent, koneckonců úplně stačí, že jste blázen do knížek, aby z vás byl mimoň.

Jste tedy mimoň, z jakéhokoli důvodu, a je vám smutno. Nikdo vám nerozumí, nebo i rozumí, ale zrovna máte takovou náladu, nevíte, co dál se svým životem, krize, krize, co uděláte?

Pokud jste americké dítě, nasednete do auta a jedete na road trip. Tak jako jel Quentin (Papírová města), nebo Colin (Příliš mnoho Kateřin).

Nebo se hezky zabalíte do svetru a půjdete se k večeru projít po pláži, tak jako Camryn (Na hraně věčnosti). Když vám srdce svírá smutek, není nad to, postát a dívat se na slunce zvolna klesající do vod oceánu, že.

(Nadto za Camryn samozřejmě záhy přiběhne její super sexy věrný a vtipný muž, aby ji obejmul a zeptal se jí, jestli je v pořádku.)

Nebo opět ta Papírová města, když malému Quentinovi vlézá do pokoje tehdy ještě taky malá Margo. Úplně tu střechu vidím. Po takové bych asi slezla i já, jakože nejsem fyzicky nijak zdatná a normálně mě vyděsí i strmější schody.

Mně je třicet a ne že nemám auto, já nemám ani řidičák. Jasně, můžu klidně odjet vlakem nebo autobusem, ale moc spontánní to asi nebude, jelikož nemůžu řidiči autobusu nahlásit, zdarec, mně je to jedno, zavezte mě kamkoli.

Svůj stesk určitě můžu zkusit rozchodit, ale kolem baráku mám jenom parky, a ty třeba zrovna navečer, jak se stmívá, mají všelijakou jen ne romantickou atmosféru. Pokud mě tady někdo osloví, nevím, nevím, jestli by to byl osudový muž.

Nějaké kamarády taky mám, ale nikdo se nikdy nepokusil vylézt k nám do čtvrtého patra (nemám jim to za zlé).

A ty střechy amerických řadových domků mi fakt obzvlášť leží na srdci, jako bych je viděla milionkrát. Vylezete z okna a jste tam. Tam se dusíte svou první cigaretou, tam se třeba odehraje nějaké to první ohmatávaní či dokonce pusa.

Když jsem četla Papírová města, říkala jsem si, jak je vůbec možné, že to čteme s takovou chutí, když je to tak vzdálené naší realitě… A napadá mě to často, když mám před sebou nějakou americkou knihu na posudek, když uvažujeme, zda ji vydat nebo ne, a hrdinové tam jezdí na svých vlastních vozech z jednoho konce Států na druhý, nebo se na nedělní oběd k babičce dopravují letadlem – já to všechno chápu, jenom se vždycky podivím, jak je to dokonale jiné.

V tomhle je třeba dobrá Eleanor, že, Eleanor z Eleanor. Nás doma díkybohu nebylo tolik, ale vlastní pokoj nebo soukromí, to byly pojmy fakt jen z amerických filmů, nemyslitelné v našich zeměpisných šířkách.

Já vím, že to, s čím se čtenář ztotožní, jsou ve skutečnosti pocity, a ne ty vnější věci. Koneckonců můžu hluboce prožívat osudy siroty odněkud z Dickense a nevadí mi, že jsem v úplně jiném století. Ale stejně je to zvláštní.

Dočetla jsem Příliš mnoho Kateřin (ano, napíšu k tomu i normální recenzi) a neříkám, že mě to nebavilo, ale tak jaksi se víc těším na tu další Rowellovou.

A pokud to náhodou vypadá, že si stěžuji na zdejší poměry, ani omylem! Koneckonců všichni, co před svou bolestí zdrhají pryč, stejně jen zas a znovu zjišťují, že sám před sebou neutečeš. Nic nového pod sluncem. A pokud zatoužím po nějakém pohlazení na duši, nepotřebuji nutně pláž, nemusím přece ani vylézat ven, naopak – zalezu ještě hlouběji do peřin a – otevřu knížku.

K tomu si můžu udělat čaj, sníst tabulku čokolády (jo, klidně celou!), nebo spoustu zmrzliny (se šlehačkou nebo bez, vždycky doma nějakou mám, to je přece základní survivalová výbava), zapnu si vánoční světýlka nad postelí (zavěšená celoročně do něčeho, co by tvarem vzdáleně mohlo připomínat brooklynský most).

A je to.
Můj americký život 🙂

PS: Když jsem pak k tomuto článku hledala obrázky, nečekaně jsem se zasekla u zmrzliny, přišlo mi totiž, že nikde nevypadá tak skvěle, jak obvykle chutná. Tak tady místo toho máte koláček. Nicméně vzpomněla jsem si během hledání na naprosto skvělou věc, jmenuje se to Banoffee Pie. Udělejte si Banoffee Pie. Nevím, jestli je to americké, a s knížkami to rozhodně nesouvisí, ale je to to nejlepší, co jsem kdy jedla. A pokud se vám zdá, že tenhle článek neměl pointu, měl, Banoffee Pie je pointa. Fakt. 😀 Tak zatím! Já jdu hledat dokonalé obrázky Banoffee Pie, konec ambicí.