Tenhle článek měl být o Meg

Nejvíc lidí se zabije v pondělí a nejoblíbenějším ročním obdobím pro sebevraždu je jaro. Spousta lidí to udělá při poslechu country hudby. Ženy mají k úvahám o sebevraždě větší sklony, muži je však častěji dotáhnou k uskutečnění. Předem se omlouvám, tohle nebude veselý článek.

Zdaleka nejčastější příčinou, proč si někdo sáhne na život, je podle statistik neléčená deprese. Smutné na tom je, že si dost možná ani nevšimnete, že jí někdo trpí, takže pokud se vám sám nesvěří, nebo vás od sebe vysloveně odežene, asi ani nemáte jak pomoci.

Kupodivu si tohle zvláštní téma poslední dobou našlo cestu do young adult literatury. Nedovedu si tento trend vysvětlit, ale určitě je to dobře. Přinejmenším to může fungovat jako osvěta. Když mi bylo asi patnáct, jeden můj kamarád se předávkoval léky a pak zavolal k nám domů. To bylo jednoznačně spíš volání o pomoc než vážný pokus o sebevraždu, ale byl to děsivý večer a hodně to na mě zapůsobilo.

Řekla bych, že je dost možná víc lidí, kteří se s něčím takovým setkali. Nebo o tom dokonce přemýšleli jako o řešení… Ostatně sebevražda patří u mladších věkových kategorií k nejčastějším příčinám úmrtí. Bohužel.

My z této nové literatury chystáme na září Všechny malé zázraky od Jennifer Nivenové – čas nám rychle utíká, ale pořád doufám, že se nám povede udělat i pracovní výtisky (neboli advanced reading copies), takže někteří z vás se na ně budou moci podívat s předstihem. Jsem zvědavá. Nedovedu si představit, co na to řeknete.

(Pokud jste se na to koukali na Goodreads, nebo se třeba jen chystáte, toho Greena a Rowellové v anotaci si vůbec nevšímejte. Nebo alespoň mně to ve srovnání přišlo docela mimo.)

A pak by také měla vyjít další kniha od Gayle Formanové, která je v podstatě celá o tomhle: Byla jsem tady (I Was Here). Doufám, že to teď nezakřiknu, je to úplně čerstvá zpráva, ještě nemáme ani předběžné datum, nevíme nic. Každopádně už mám přečteno! Tím jsem tenhle článek chtěla začít. Napsala jsem: Meg. Uvažovala jsem: Meg měla dokonalou rodinu, Meg měla milující rodinu, Meg měla všechno, a přece, Meg nich nechybělo, ale…

Ale nic dalšího nepřišlo.

Osamělé jméno, tři písmena na jinak bílé stránce, koukalo to na mě jako výčitka, jako něco nepochopitelného, něco bez pokračování, tak jsem se z toho nakonec vykroutila a začala statistikou…

Jsou to působivé knihy, ke kterým se těžko něco říká. A taky se ne úplně snadno čtou. Ale stojí to za to. Takže na ně upozorňuji předem. A uzavřu to jednou opravdu podivnou informací, ke které jsem se dopátrala v rámci vyhledávání těch statistik – v roce 1926 spáchal sebevraždu jeden budapešťský číšník a jako odkaz po sobě zanechal křížovku. V ní údajně vysvětlil své pohnutky a uvedl jména lidí, kteří s jeho smrtí nějak souviseli.

Křížovku ovšem nikdo nedovedl vyluštit. Nevím, jestli se to pak někomu vůbec povedlo, o řešení jsem nenašla žádný článek. Nicméně lidí, kteří svá poslední slova odkážou v podobě křížovek, je údajně víc a dokonce by někde mělo existovat fórum, kde je pozůstalí zveřejňují a zároveň žádají o pomoc s luštěním. Docela bizarní! Ale stránku jsem nenašla.

Asi ani chvíli hledat nebudu. Po téhle dávce sebevražedných příběhů se asi jdu chvíli koukat na fotky koťátek, nebo číst další Abbi Glines, nebo cokoli na tenhle způsob.