Co teď? Teď bys měl plavat

Jeden z mých nejoblíbenějších animovaných filmů je Hledá se Nemo. Viděla jsem ho asi padesátkrát – hlavně proto, že to je jedno z mála DVDček, která doma máme. Takže když jsem byla na základce nemocná, po maratonu Pána prstenů pokaždé přišel na řadu Nemo. Dokola, dokola, dokola. Je to tak dobré, že mi vlastně nikdy nevadilo, že se pořád koukám na to samé.

Vzpomínám si na jednu pasáž úplně na konci. Jestli si vzpomínáte, ryby v akváriu měly rafinovaný plán, že až bude zubař čistit jejich akvárko, vyndá je a dá do pytlíků na pult. A ony se odvalí z okna, přes silnici do zálivu. Což se jim na konci filmu povede, všechny rybky se bezpečně dostanou do moře. A pak nastane ta chvíle, kdy si všichni uvědomí, že tu něco nehraje – jsou pořád ještě v igelitových pytlících a další část plánu ještě nestihly vymyslet. „Teď co?“

Asi si říkáte, proč tu mluvím o Nemovi a spol. (jsem si jistá, že nakonec určitě na něco přišli a dostali se ven!). Nedávno jsem si na tuhle scénu vzpomněla, když jsem seděla před počítačem a sama jsem si říkala „Teď co?“ Protože mě nic nenapadá.

Bylo mi čtrnáct, když do kin přišlo první Stmívání a rozpoutalo vlnu upířích knih. Pak se to roztáhlo i na vlkodlaky, anděly, mimozemšťany a já nevím jakou další havěť. A tu havěť říkám zcela láskyplně, byla jsem velká fanynka! Nějakou dobu nás to bavilo, byl to fakt trend. Pak se naše oblíbené série dočkaly posledního dílu a věci, co se na trendu chtěly svézt, už nás najednou tolik nebavily. Paranormálky tu pořád jsou, pořád vycházejí, ale už to není jako dřív, kdy mě na knížku nalákala jenom skutečnost, že je v anotaci slovo upír (tehdy to tak šlo, nebylo jich tolik, takže jsem to bohatě stíhala a chtěla jsem víc!)

Naštěstí jsme měli něco jiného, co byla ta další Velká Věc. Přišly Hunger Games, přišla Divergence a s nimi nová vlna dystopií. Vzpomínám si, jak jsem měla pocit, že mě ty nové a nové dystopické světy nikdy neomrzí. Zaníceně jsem diskutovala s kamarádkami o tom, jak je to mnohem lepší než paranormálky, protože tam se to nakonec stejně všechno drží ve stejných kulisách, kdežto tady, tady jde navíc i o promyšlený svět, a většinou je to akční, zkrátka a dobře, mnohem mnohem lepší. To mě jen tak neomrzí.

Omrzelo. I dystopie mi začaly připadat jedna jako druhá, a opět už je (až na malé výjimky) dneska moc nevyhledávám. V té době bylo prostě strašně in buď zbožňovat nebo hejtovat Padesát odstínů šedi, a samozřejmě se s nimi svezla i vlna podobných věcí – byly to jednak erotické romány a jednak tzv. new adult, což byly nakonec ve většině případů jen erotické romány s mladšími protagonisty. (Navzdory původním záměrům, NA mělo totiž představovat něco úplně jiného, ale co se dá dělat.)

V důsledku téhle módní vlny už dneska spojení erotický román nikoho nešokuje a vlastně ani nezajímá, ta tam je ta zvláštní fascinace, kvůli které tisíce četly Padesát odstínů, hlavně aby si na to udělaly vlastní názor. New adult knihy ale rychle pochopily, že jen ten sex je neprodá, a většina z nich si vedle milostné zápletky pořídila nějakou vážnější dějovou linku, nějakou tragédii, a my poslušně slzeli a vytahovali kapesníčky.

Mám ráda knížky, které ve mně dokážou vyvolat emoce. Nemám nic proti tomu, že si nad knížkou popláču. A nejsem sama, po takových knihách se vynořila poptávka, protože jsme to prostě číst chtěli. A nejen v new adult, ale i v young adult verzi. Green, ten Green to všechno začal. Já vím, jsou autoři, kteří psali dojemné a srdceryvné příběhy před ním, ale jemu se to ve Hvězdách podařilo nejvíc, a tak jsme teď zavaleni knihami, které tvrdí, že jsou zcela ideální a naprostá nutnost pro fanoušky Johna Greena.

Tenhle trend jsem uvítala, protože to byly knížky, které se zabývají věcmi, o nichž JE potřeba mluvit. Psychické poruchy, týrání, šikana, zneužívání, domácí násilí, všechny možné nemoci, znásilnění, sebevraždy, LGBT, poruchy příjmu potravy… Tohle byly věci, o kterých je dobré číst, protože se fakt dějí. Nejsou to témata, u kterých bychom měli předstírat, že neexistují. A jelikož já (a další čtenáři) takové knihy chceme, vycházejí. Nabídka odpovídá poptávce.

Ale poptávka se vždycky změní rychleji než nabídka. Minulý týden jsem si prohlížela knihy, které v poslední době vyšly v anglofonním prostředí. Jestli mě něco nezaujme, něco, co bych mohla doporučit dál, k překladu a k vydání. A nemám nic. Čtu další a další anotace, všechny slibují srdceryvné příběhy, čtenářský zážitek, který vám změní pohled na svět a bla bla bla.

Už mě to nedojímá. Mezi těmi knihami určitě je něco, co by bylo naprosto dokonalé, skvěle napsané, co by byla kniha přesně pro mě. Ale jsem přehlcená, přejedená. Stejně jako se mi přejedly paranormálky, stejně jako dystopie. Už na to nemám chuť. Bavila jsem se o tom s pár lidmi (opravdu jen pár) a zjistila jsem, že s tímhle názorem nejsem sama.

Takže co teď? Předpokládejme, že nejsme miniaturní menšina, která v tomhle smýšlí jinak než všichni ostatní čtenáři. Co budeme číst teď? Co bude další trend? Chtělo by to něco nového, co nás všechny zasáhne, co otřese naším světem. Ale zatím nic takového nevidím.

Je mi dvacet jedna, takže už dávno nejsem ta cílová skupina YA knih. Sedím v metaforické pytlíku v metaforickém moři, takovou dobu jsem přesně věděla, co bude v příštím okamžiku, a vždycky se stihlo vynořit něco, co mě zase na nějakou dobu zaměstnalo. Ale ne teď. Teď co? Prostě si s tím nevím rady, závěr mého článku nebude mít řešení, akorát tu zůstane ve vzduchu viset otázka, kvůli které jsem to všechno napsala:

Co vy? Baví vás to ještě? Tak jako na začátku? A pokud ne, co byste si rádi přečetli teď? Vítáme všechny návrhy.

A stejně je Hledá se Nemo super film.

♪ ♫ ♪ ♪♫ ♪

Měl bys plavat,

měl bys plavat,

měl bys plávat, plávat, plávat

když nevíš co, tak plav!

Možná bych měla jít spát.