Milý čtenáři, někdo tě potřebuje. Pro někoho jsi nezbytný. Někdo tě má rád.

Tuhle zprávu jsem čtenářům Všech malých zázraků psala od chvíle, kdy kniha v lednu 2015 vyšla. Od té doby mě oslovily tisíce teenagerů, kteří se cítili osaměle a měli pocit, že je nikdo nechápe. Loni na podzim jsem tu zprávu napsala 141krát během jediného dne.

Vidět a být viděn – o tom je Tíha vesmíru. Stejně jako Všechny malé zázraky, i tato nová kniha je osobní příběh. Je v ní kus mé vlastní ztráty a strachu a bolesti, a je v ní něco ze skutečných lidí, kteří jsou pro mě velmi důležití. Je v ní kousek mého dvanáctiletého a třináctiletého já, které bojovalo se svou nadváhou a šikanou, která ji provázela. Něco ze ztráty mého táty, který zemřel jen pár měsíců po smrti mého přítele. Tehdy jsem se naprosto uzavřela a nebyla jsem schopná opustit dům, protože svět venku byl příliš děsivý. Je v ní i kus z okamžiku, kdy jsem se do toho světa musela vrátit a přijít na to, jaké v něm mám místo. A nejčerstvější zkušenost, která se v ní odráží, je ztráta maminky, mého slunce, a to, jak jsem se snažila zbavit strachu, že umřu nečekaně a bez jediného varování, tak jako ona.

V knize je i kousek mého šestnáctiletého bratrance, který se musel naučit poznat své blízké ne podle tváře, ale podle důležitých věcí, jako „jak jsou milí a kolik mají pih.“

Ale doopravdy ten příběh začal tehdy, když jsem odpovídala svým čtenářům. Tuhle knihu jsem napsala pro Christine z USA, pro Jayveeho z Filipín, pro Steyshu z Ukrajiny, pro Paola z Brazílie, pro Steph z Velké Británie, pro Shubhama z Indie a pro všechny jako oni. Pro tyhle chytré, velkorysé teenagery plné života, kteří potřebují a zaslouží si, aby je někdo viděl, a kteří se musí dozvědět, že je někdo potřebuje. Že jsou pro někoho nezbytní. A že je má někdo velmi rád.

S láskou

Jennifer xx