John Green odhalil své nitro v nové knize Jedna želva za druhou

Greenovy předchozí knihy jsou vtipné, chytré a plné zvláštních ale silných postav. Jedna želva za druhou je obdobně jako Hvězdy nám nepřály zatížena smutným příběhem. Jedná se ale o smutný příběh úplně jiného kalibru. Hlavní hrdinka se obdobně jako sám John Green vypořádává s duševní poruchou. John Green se tak čtenářům svěřil, jaké to je žít s obsedantně kompulzivní poruchou.

Co vás přimělo k napsání takhle osobní knihy?

Když jsem ji začal psát, vůbec jsem si nemyslel, že z toho vznikne kniha. Začal jsem prostě s myšlenkou, že musím najít způsob, jak pojmenovat tuhle ohavnou potvoru, která kontroluje velkou část mého života. Bolest se nedá lehko popsat a to je na ní to děsivé. Velice mě to frustruje, protože bych rád lidem popsal, jaké to je s něčím takovým žít.

Vy si nemyslíte, že existují přesné popisy duševní choroby?

Psychická porucha je ve společnosti obrovské tabu. Lidé o nich mají velice zvláštní představy. V popkultuře pak vidíme detektivy s nějakou formou obsedantní poruchy a dělá to z nich skvělé vyšetřovatele. Tak to u některých lidí může fungovat. Ale moje zkušenosti jsou dost odlišné a shodují se s Azou, hlavní hrdinkou Želv. U mě tahle porucha vypadá, že si prostě ani nevšimnu, že si moje nejlepší kamarádka obarvila vlasy.

Bylo pro vás psaní vždycky cestou, jak se s něčím vypořádat?

Ano. Psaní mi aspoň na chvíli umožňuje nebýt sám sebou. Díky psaní se necítím uvěznění v téhle masité a postupně se rozkládající skořápce, které říkáme tělo. Psaní mi umožňuje se od těla osvobodit a představit si, jaké to je být někým jiným. O to jsem ale po dopsání Hvězd přišel, přestalo to pro mě fungovat. V roce 2015 jsem měl dost velkou a dost špatnou krizi. Byla tou nejhorší, jakou jsem kdy zažil a trvalo dlouho, několik měsíců. Doufal jsem, že když začnu zase psát, dostanu se z toho. Začal jsem s lehce, s emailem a zabralo to.

Tak jste začal s Želvami?

Ano. Prostě jsem psal a psal a zase psal, pak jsem to napsané smazal, ale po nějaké době jsem se k tomu zase vrátil a napsal jsem to znovu. Napsal jsem skoro 30 000 slov o dětech, které objevovaly tunely pod městem, a myslím, že několik vět je i v Želvách.

Bál jste se někdy v tomhle období, že už nikdy nenapíšete celou knihu?

Snažil jsem se nepanikařit. Mám skvělou rodinu a přátele a práci, ve které vytvářím vzdělávací videa, a s tím jsem hodně spokojený. Někdy prostě lidi přestanou psát z mnoha různých důvodů. Ale líbil se mi ten pocit, když se z psaní zase stala zábava. Želvy byly vážně těžké napsat. Jejich psaní nebylo bez bolesti a bez slz, ale rád jsem s Azou a ostatními postavami trávil čas.

Všechny vaše postavy jsou tak laskavé a přátelské.

Chci psát o lidech, kterým na sobě navzájem záleží a starají se o sebe, i když je to zrovna těžké. O lidech, kteří se o vás postarají, když se zhroutíte a kteří vás v tom nenechají.

Kdy jste si uvědomil, že máte OCD?

Měl jsem šťastné dětství, přestože jsem nebyl úplně šťastné dítě. Asi jsem měl nějaké problémy už na střední škole a potom na vysoké určitě. To hodně špatné začalo po vysoké.  

Jak to?

Nebyl jsem schopný kontrolovat svoje myšlenky. Bylo to vyčerpávající. Cítil jsem se jako turista ve vlastním životě. Než jsem ale oslavil třicáté narozeniny, začal jsem to brát vážně. Strašně rád bych vyprávěl, že jsem měl psychický problém, potom se mi udělalo lépe a teď bych to celé mohl vyprávět jako příběh s dobrým koncem. Moje cesta životem je v tomhle ohledu mnohem klikatější. Nemyslím si, že se to někdy úplně zlepší nebo že se dokonce uzdravím. Ale bylo by to hodně super.

V YOLI vyjde Jedna želva za druhou v pevné vazbě v květnu, v měkké potom v lednu 2019. 

Těšíte se? 😉