Jedna sobota s Andrewem

Přemýšlela jsem, jestli má smysl o této knize psát, když vyjde až v červnu, ještě ani nemá obálku a není v předprodeji. Na druhou stranu, proč ne? Alespoň víte, na co se můžete těšit. A jedna blogerka mi psala, že ji zrovna začíná číst (anglicky), takže pro někoho to už zjevně stejně nebude překvapení…

Chceme dělat víc těch sešitků s ukázkou z něčeho, co je právě v přípravě, tak jako jsme udělali Jen jeden den. Říkáme tomu knižní ochutnávky. Takže jsem od Vojtěcha z redakce dostala text románu Na hraně zapomnění. Prý si to mám přečíst. Kdy? Hned.

Strávila jsem s tím sobotu. Člověk se s tím tak sžije, že se na druhý den ráno probudí a diví se, kde je ten hotelový pokoj, měla jsem přece být v New Orleans, máme namířeno do Texasu, a kde je asi tak Andrew – snad mi nezdrhnul?

Co říct ke knize? Zatím takhle stručně: neříkám, že mě to zrovna uchvátilo, ale zase – teď mě asi v dohledné době neuchvátí nic, Hooverová asi nasadila laťku příliš vysoko. A stejně mám pocit, že se tento počin paní či slečny autorky jménem Redmerski bez ohledu na mé první dojmy bude ostatním (vám) líbit hodně (a dost možná i víc než ta Hooverová).

Jinak obálka bude stejná – což je podle mě fajn, protože ta původní se fakt vydařila. A dokonale sedí k textu. Takhle si Camryn plete cop a přehazuje si ho přes rameno. Takhle ji Andrew vidí, když projíždějí širými americkými rovinami, ten cop a několik pramínků, co jí vesele poskakuje ve větru. Chtěla jsem ten účes zkusit, koneckonců vypadá jednoduše, ale po několikaminutovém boji před zrcadlem jsem pochopila, že – smůla – na to nemám dost vlasů (zato by z toho ale bylo dobré meme, prostě NAILED IT, škoda, že mě to nenapadlo dřív!).

Je tam pár skvělých vět, velká, převelká romanťárna, jak tomu tady říkáme, ale ty nejlepší citace si zatím nechám a vám sem dám jeden delší úryvek. Jo, taková ochutnávka, než bude hotová ta papírová. Tak ať se líbí 😉

„Taky jsem tě ráda poznala, Andrewe Parrishi,“ prohodila jsem, i když tohle jsem říct vůbec nechtěla. Nechtěla jsem se loučit. Toužila jsem po tom, aby se mnou jel ještě dál. „Jestli ti to nevadí, byla bych ráda, kdybys pro mě něco udělal.“
Probudila jsem jeho zvědavost. Naklonil hlavu na stranu a trochu povystrčil bradu. „Tak jo, a co přesně? Něco sexuálního?“ Důlky se mu prohloubily, když se mu po obličeji rozlil ten ďábelský úsměv.
Zasmála jsem se a cítila, jak mě polévá horko. Chvíli jsem počkala, až to přejde, protože tohle opravdu nebyla vhodná chvále na zlehčování. Pak jsem zvedla hlavu, uvolnila rysy a zadívala se na Andrewa s upřímným soucitem.
„Jestli tvůj táta zemře,“ začala jsem a jeho rysy ztuhly, „dovol si brečet, jo? Udělej to pro mě. Jeden z nejhorších pocitů na světě je, když nedokážeš v tu pravou chvíli brečet. Postupně se tím… všechno podělá ještě víc.“
Dlouho, mlčky mě pozoroval. Pak přikývl a dovolil, aby mu v očích probleskl nepatrný vděčný úsměv. Natáhla jsem k němu ruku, abych mu potřásla pravicí na rozloučenou, a on udělal totéž. Podržel mou dlaň o něco déle, než je běžné, a pak si mě přitáhl k objetí.