Říkám JO!

Knihy jsou světem snílků. Můžete prožít stovky různých osudů, dobrodružství, lásek, a nevytáhnete paty z domu, nic neriskujete, nic neztratíte. A asi vlastně vždycky něco získáte. Čtenářský zážitek, ano, ale určitě se také naučíte něco o lidech. Tomu věřím. Že čtení může třeba prohloubit schopnost empatie.

Jenže skutečný život to není. Tam už by bylo zapotřebí odvahy.

Když jsem teď četla Jen jeden den od Gayle Formanové, průběžně jsem si několikrát vzpomněla na film Yes Man s Jimem Carreym. Pokud víte, o co v tom příběhu jde, asi se mnou budete souhlasit, že to už je trochu extrém. Ale stejně, poučit se z toho dá. Vystoupit občas ze své komfortní zóny, vesele, snad téměř bezstarostně zvolat své JOOO a prožít něco nového, nebo přinejmenším neobvyklého.

Vzpomněla jsem si na milion dalších věcí (a už to by se asi dalo brát jako důkaz, že je to prostě skvělá knížka – dočetla jsem před třemi týdny a pořád si to v hlavě rozebírám se stejnou urputností), třeba jak nám mámy od dětství vštěpují, ať nemluvíme s cizinci. Mně se zdá, že v románech všechno skvělé často začíná právě tím, že hrdinka udělá pravý opak. Jasně, nechcete se dát do řeči s nějakým stínem, co se plazí podél hřbitovních zdí, když se v deset večer vracíte z kina. Ale třeba jen tak v tramvaji… Ve vlaku, v kavárně… Nebo v knihovně 🙂

Párkrát zamrkám. Oči si zvykají a vidím, že mladík je vysoký, o dobrých třicet cenťáků vyšší než já, a hubený. Jeho vlasy hrají nespočetnými světlými odstíny a oči má hnědý až černý. Musím k němu zvednout hlavu a on se sklání, aby se na mě podíval.

„Ale Shakespeare je mrtev; do hrobu honoráře nedostává. A my, my jsme živí!“ Otevírá náruč, jako kdyby chtěl obejmout celý vesmír. „Na co jdete?“

„Na Hamleta.“

„Tak tak, Hamlet!“ Má jemný, téměř nepostřehnutelný přízvuk. „Řekl bych, že takový večer, jako je dnes, by člověk neměl promarnit tragédií!“

Jasně, je taky něco jiného přijmout pozvání na kafe a přijmout pozvání na výlet do Paříže. Na to druhé bych si asi taky netroufla, večerní zprávy mě v tomto ohledu vychovaly ještě lépe než maminka (a knihy asi koneckonců také – člověk si velmi rychle dovede představit deset různých katastrofických scénářů).

Ale kafe bokem. Nejde jenom o potkávání nových lidí. Jde o vás. Obarvit si vlasy načerveno, našetřit si na výlet (na letenku, kamkoli, třeba co bude v ten den nejlevnější, ne?), tetování (asi radši dočasné, že, mysleme do budoucnosti, nikdo nechce babičku s kůží jako Ozzy Osbourne). Dát čokoládu bezdomovci, přihlásit se na salsu, zkoušet nová jídla (kaviár? nakládanou chobotnici? z legrace cokoli!). Pak určitě karaoke. Jo a co třeba graffiti? Jde to i legálně, kdyby něco… Neinspirujeme tady k protizákonné aktivitě, že 🙂

Nebo třeba mnohem, mnohem menší, začátečnická forma rebelie – sáhnout po knížce, po které bych normálně nesáhla (horor, nebo extra sladká romance). (No ale takhle bychom se daleko nedostali!)

To mě jen tak napadá. A není to nijak zvlášť originální. Ale to je úplně jedno. Nezáleží koneckonců ani na tom, že možná polovinu svých snů (či prostě nápadů) nezrealizujete. Spousta věcí se dá udělat úplně snadno. Jeden příklad za všechny – pokud máte spisovatelské ambice, tak si prostě sedněte ke stolu a začněte psát. Ne, ne zítra. Teď. Nebo, fajn, nejpozději dnes večer 🙂

(Jinak, fajn, román za noc asi nenapíšete, ale začít je opravdu polovina úspěchu. A druhá možná: vytrvat. Četla jsem spoustu rozhovorů se spisovateli, kde mluvili o svém způsobu práce, a většina říká to samé. Na internetu jsem viděla jeden skvělý obrázek s citátem, který to moc hezky shrnuje: Write something today, even if it sucks. Prostě psát. Psát dál. I když to někdy tak úplně nejde. Na druhý den to stejně můžete přeškrtat. Nebo to třeba jednou za vás udělá redaktor…)

Odbíhám.
Ale to taky nevadí.
Gayle Formanové se povedlo vytvořit knihu plnou impulsů, k přemýšlení a snad i k činu, a já můžu doufat, že třeba tenhle článek taky něco někomu dá. Možné je všechno 😉

Co závěrem… Nemám ráda tu větu – buď spontánní. Pokud poslechnu, už to spontánní fakt nebude. Stejná hloupost je podobný rozkaz – buď sám sebou. Ptala bych se stejně jako Allyson: jenomže kým to mám být, kdo vlastně jsem? Allyson si během výletu skoro nechtě vytvoří Lulu, své odvážnější, dobrodružnější já. Hraje si na někoho, kdo je za každou srandu, kdo jde každé výzvě vstříc a prostě si užívá každé chvíle na světě.

Pak postupně začíná přemýšlet nad tím, že možná to není maska. Možná k ní Lulu patří stejně jako její staré já.

Možná je to v nás všech. Jenom to dřímá…

A tohle je pravda. Protože je mi sice teprve osmnáct, ale už teď se mi zdá zatraceně zřejmý, že svět je rozdělenej na dvě skupiny: na ty, co jednají, a na ty, co přihlížejí.