Cena nevinnosti hříšně svádí k přečtení poslední stránky

Pamatuju si na tu dobu, kdy jsem na internet chodila zřídka, a už vůbec ne kvůli knihám, kdy jsem si čtivo vybírala náhodně v knihovně a podle toho, co mě zaujalo na plakátech v metru… takový středověk mého bytí. A jednou z knih, které jsem poprvé spatřila při jízdě na eskalátorech, bylo Krásné zlo od Rebeccy James. Nemohla jsem se dočkat, až si ji přečtu a zjistím, v čem spočívá to krásné zlo v příběhu.

Už to budou tak čtyři roky, co jsem Krásné zlo přečetla, takže jsem pochopitelně zapomněla, o čem to bylo, pamatuju si jenom úplný konec. Ale taky si vzpomínám, že se mi to líbilo, což je dost dobrý důvod, proč si přečíst i autorčinu další knížku, Cenu nevinnosti.

Tim je docela normální australský kluk. Bydlí u kamarádky Lilly, do které je trochu zamilovaný, pracuje jako kuchař v otcově restauraci a ráno si chodí zasurfovat na pláž. Jednoho dne ho ale Lilla přesvědčí, že by se sebou měl něco udělat. V novinách najdou inzerát, a Tim se najednou stěhuje do obrovského poloprázdného domu, jehož majitelka, dvacetiletá Anna, trpí agorafobií (strachem z otevřených prostorů) a už přes půl roku nevyšla z domu. Brzy začne jedna podezřelá událost stíhat druhou a Tim už vůbec neví, co si má myslet…

„Srdce mi pořád ještě bušilo a cítil jsem hořkou chuť adrenalinu. V duchu jsem pořád toho člověka viděl, jak stojí ve dveřích. Věděl jsem, že to nebyl sen. Ta vzpomínka byla příliš ostrá, příliš jasná, a nerozplývala se, jako to bývá u snů. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že to musel být výplod mé fantazie, kombinace piva a únavy. Ale nedokázal jsem setřást ten zlověstný pocit v žaludku, rostoucí přesvědčení, že na Anně Londonové a jejím starém prázdním domě je něco velice divného.“ (s. 51)

Vlastně jsem měla nějakou dobu pocit, že je Cena nevinnosti duchařina, ani nevím proč. Možná za to může ta obálka, která mě při zběžném pohledu z dálky vždycky trochu děsila. Ale zblízka tak hrozná není (a neříkám to jen proto, že na mě právě teď děsivě zírá, přísahám!), nakonec jsem si na ni zvykla. Má něco do sebe. Je sice tak trochu psycho, ale jak říká moje kamarádka, ať jí pošlu jakoukoli písničku, tak já zase poslouchám psycho věci, takže se to ke mně asi hodí. A nejenom ke mně. I k té knize. Protože Cena nevinnosti sice není děsivá duchařina, ale je to děsivý psychologický thriller.

No, možná ne úplně tak děsivý. Nebo jsem jen už čtenářsky otrlá. Ceně nevinnosti nemůžu upřít čtivost a napínavost, ale jelikož jsem už od autorky něco četla, trochu jsem věděla, co čekat. Tipla jsem si, jak to bude, první podezření se mi potvrdilo. Vymyslela jsem další, ještě šílenější teorii, a byla jsem sama se sebou velice spokojená. Jenže jsem se trochu přepočítala, takže mě Cena nevinnosti nakonec vytrhla z letargie. A nejen ve chvíli, kdy se objevili pavouci. Brr, nesnáším pavouky.

Většina knihy totiž stojí na té záhadnosti a touze dozvědět se, co bude dál, jak to dopadne. To mezitím slouží jen k vystupňování napětí a oddalování konce. A ke svádění k mylným teoriím, protože podezřele se chovají naprosto všichni, kromě Tima samotného. Místy mi knížka přišla trochu nijaká, ale zase jsem ji přečetla za dva dny, protože kdybych si to ještě o něco natáhla, tak bych asi nedokázala odolat a podívala se na konec.

Vím, že kdybych byla mladší, tak si knihu užiju mnohem víc. Ale já před měsícem přečetla Zmizelou od Gillian Flynnové a v porovnání s tím je každý psycho(logický) thriller trochu nemastný neslaný. Vlastně mi na Ceně nevinnosti nic nevadilo, ale ani mě nic nenadchlo. Trochu jako ta obálka.

Řekněte jí někdo, ať už na mě nezírá!