Dashner podruhé

Protože Labyrint byl skvělý, škemrala jsem průběžně v redakci o druhý díl a taky ho se značným předstihem dostala. Během pár dní jsem se dostala asi do poloviny – a pak se ke knize čtyři měsíce nevrátila.

Ne že by mě nudila, ale taky mě nijak nedržela přišpendlenou na židli. První díl mě uhranul hlavně tou zápletkou, autor hodí partu kluků do labyrintu, všechno je to dokonale neotřelé, navíc plné akce a zvratů (nezapomenutelný moment, kdy se Thomas na poslední chvíli rozhodne prosmýknout zavírající se bránou a zůstat na noc venku, doteď mi z toho běhá mráz po zádech), tento příběh byl prostě jedinečný, nedal se srovnat s ničím, co jsem kdy měla v rukou.

Naproti tomu Spáleniště už se odehrávalo v takových průměrných postapokalyptických kulisách. Zjištění (bacha, spoiler!), že zatímco se Thomas a jeho parta Placerů snažili vyznat ve svém labyrintu, někde existoval paralelní, plný holek, které řešily to samé a jako komunita si vlastně taky v izolaci vytvořily vlastní slang a podobně, mě ohromilo. Geniální Dashner v něčem rozhodně je.

Ale plazit se s nimi pouští se mi zas tak moc nechtělo.

Pár výpisků z první poloviny mám, tak sem něco hodím:

Čím déle se Thomas díval, tím se mu město zdálo být blíž. Padesát kilometrů byl možná dokonce přehnaný odhad. Odtrhl pohled a otočil se k ostatním. „Mohlo by se to vůbec ještě víc lišit od toho, čemu nás vystavili v Labyrintu? Tam jsme byli uvěznění mezi zdmi, se vším, co jsme pro přežití potřebovali. Teď nás uvnitř nedrží nic, ale nemáme šanci přežít, pokud nedojdeme tam, kam nás poslali. Neříká se tomu ironie nebo tak nějak?“

Teď jsem to během pár dní dočetla. Až jsem se podivila, proč jsem to neudělala dřív. Pár věcí mi průběžně lezlo na nervy, to jo. Třeba Thomas opravdu není moc hrdinský hrdina, a jak si stěžovala jedna slečna na Goodreads, fakt pořád usíná, omdlévá, nebo upadá do dřímot. Ale ke konci to začne být zase dashnerovsky nenormální – jeden dějový zvrat střídá druhý, nemáte tušení, co z toho vyleze, a jediné, po čem toužíte, je číst dál.

Thomas se podíval na Newta, který zareagoval pokrčením ramen. Pak, když si klekl, se k němu naklonil a zašeptal. „To je tvoje nová holka? Prásknu to Terese.“
Zahihňal se sám pro sebe a byl pryč.

Souhlasím, jak psala jiná slečna na Goodreads, tentokrát v souvislosti se třetím dílem, že Dashnerovou silnou stránkou je právě zápletka, ta jeho naprosto nečekaná vyústění, v tom je jako malý nadšený kluk, který asi fakt strávil hodně času koukáním na filmy a sezením u počítače, zjevně si z toho však dokázal vzít víc než normální člověk. Na druhé straně jakoby to třeba zas tak moc neuměl s postavami, ty se skoro slévají, nejsou nijak zvlášť dobře charakterizované.

Každopádně, nemá to být psychologický román, že, mluvíme o fantasy, nebo postapokalyptické fantasy, zařaďte si, kam chcete, jednoduše: je to stejně docela v pořádku. Chceme akci a chceme překvapení. A obojího se nám bohatě dostává.

„Čtyři!“ Muž zrudl v obličeji. „Vyber hned teď, nebo zemřou oba!“
Thomas otevřel oči a udělal krok dopředu. Pak ukázal na Brendu a řekl dvě nejodpornější slova, jaká kdy vyšla z jeho rtů.
„Zabij ji.“

Film chci vidět a třetí díl si přečtu. Nečekám, že bude lepší než první, nic nebude lepší než první díl, možná se Dashner už nikdy nepřekoná (nebo si možná na tuhle větu ještě někdy s úsměvem vzpomenu), ale pořád to bude prvotřídní čtení, o tom nepochybuji.

Krom toho, jak psala jiná slečna na Goodreads: MINHO IS AWESOME MINHO IS AWESOME MINHO IS AWESOME.

Jo, líp bych to neřekla 😀