Devatenáct Kateřin, jeden Colin a jeden jediný John Green

Tak trochu pochybuju o tom, že jste o Johnu Greenovi ještě neslyšeli (obzvlášť pokud čtete článek zrovna na těchto stránkách). V knižním světě je John Green ohromně známý a hodně oblíbený a v loňském roce se dostal do povědomí i všem těm lidem, kteří o knihy jen stěží zavadí. A to díky filmu Hvězdy nám nepřály podle jeho stejnojmenné knihy. Jelikož tohle ale čtete, určitě vám ale nic z toho nemusím připomínat a vůbec nemusím ještě dodávat, že John má na svém kontě už několik knih, ke kterým mimo jiné patří námi vydané Hledání Aljašky, Papírová města a chystaná sbírka povídek Sněží, Sněží…, na které se podílelo hned několik autorů. Co bych ale určitě bych měla říct je, že se chystá k vydání jeho další kniha: Příliš mnoho Kateřin. A právě o této knize bude tento článek.

„Pokud jde o holky (a v Colinově případě o ně šlo často), má každý svůj typ. Typ Colina Singletona nebyl fyzický, ale lingvistický: Měl rád Kateřiny. Tedy Katheriny. A nestačila mu jen tak nějaká Kate nebo Kat nebo Cathy nebo Rynn nebo Trina nebo Káča nebo Katka nebo Kit nebo Kay, nebo nedejpanebože Catherine. K-A-T-H-E-R-I-N-A.

Chodil s devatenácti dívkami. Všechny se jmenovaly Katherina. A všechny – úplně všechny do jedné – mu daly kopačky.“

Prosím, seznamte se s Colinem Singletonem, výjimečným chlapcem, který právě dokončil střední školu. A když říkám výjimečným, opravdu to tak myslím. Už od malička si je tím Colin totiž naprosto jistý, stejně tak jako jeho rodiče a jeho okolí, které o tom vehementně přesvědčuje. A opravdu takový je, je totiž neobyčejně inteligentní a chytrý, o všem hodně přemýšlí a velice rád vymýšlí ze slovních spojení různé přesmyčky. Ale co se týče dívek… nic moc. Colin chodil s devatenácti dívkami, všechny se jmenovaly Katherina a všechny se s ním rozešly.

V začátku knihy se Colin vzpamatovává z posledního rozchodu s K-19 a pracuje na svém teorému. Pracuje totiž na matematické rovnici, která by dokázala určit, jestli vztah dvou lidí vydrží, nebo zda se rozejdou. Jelikož ho ale rozchod s K-19 natolik sebral, rozhodne se s kamarádem Hassanem vyrazit na výlet, tzv. road trip, protože si vlastně oba potřebují pořádně pročistit hlavu. Zcela náhodou skončí v malém městečku Gutshot, jelikož je u cesty zaujala cedule informující o místě posledního odpočinku Františka Ferdinanda I. A tam narazí na Lindsey a její matku, která má továrnu na výrobu šňůrek k tamponům. No a právě u nich Colin s Hassanem na nějakou dobu zakotví a právě v Gutshotu se jim oběma změní životy.

„Byl to ten neměnný taneček mezi tím, kdo kopačky dává, a tím, kdo je dostává: příchod, spatření, dobytí, návrat domů.“

Pokud už jste od Johna Greena něco četli, tak je vám určitě znám jeho způsob psaní. Takový víc přemýšlivý nežli dějový, text je plný zajímavých vět a myšlenek a často čtenářům velice tvrdě působí na city. A to rozhodně platí i u Kateřin, přeci jenom má John nějaký standard, který musí naplnit, že. Možná až moc, popravdě. Stejně jako má Colin svůj typ dívek, má John svůj typ příběhů a postav. Všechny jsou naprosto výjimečné svou obyčejností, všechny neustále perlí hluboké myšlenky a všechny nějakým způsobem prochází těžkým obdobím svého života. Proto vážně chápu, že někdo už od něj nic dalšího číst nebude, protože v tomto směru se vlastně John dost opakuje. Nicméně je nutno podotknout, že Příliš mnoho Kateřin je velice zajímavá, originální a ohromně čtivá kniha, která své čtenáře rozhodně dokáže bavit.

Ano, není v knize vlastně tolik děje a vážně se toho v ní moc nestane. Je spíš strašně poklidná a přemýšlivá, a dokonce se v ní najde i spousta matematiky! Ale i pro někoho, kdo matiku nemůže ani vidět, je to zcela v pořádku a věřím, že i takového člověka to bude zajímat, odzkoušeno na mé osobě. V knize se totiž hlavně řeší životní problémy a otázky, co dělat, co nedělat, je to správně, není to správně, takže je to vlastně skoro takový filozofický spis, nežli román. Spis s mnoha zajímavými a užitečnými myšlenkami a radami, kterými se samozřejmě nemusíte řídit, ale rozhodně nabízejí mnoho podnětů k přemýšlení.

„Je tam dost místa na to stát se kýmkoli – kýmkoli, jen ne tím, když už byl, protože jestli se Colin v Gutshotu naučil jednu jedinou věc, bylo to, že budoucnost přijde a nedá se tomu nijak zabránit. A poprvé v životě se usmál, když si představil tu přicházející nekonečnou budoucnost, která se před ním rozkládá.

Co je ale v knize naprosto skvěle vytvořené, jako vždy, jsou postavy. Ty John Green zvládá bezvadně. Popravdě, Colin se nestal mým oblíbeným hrdinou, naopak z něj mám docela špatné pocity, protože si myslím, že s tím klukem není něco vážně v pořádku, ale jeho charakter je vybudován opravdu skvěle. Za to jeho kamarád Hassan mě značně okouzlil, nejednou mě výtečně pobavil a hodně jsem s ním souhlasila a sympatizovala, a stejně tak i s Lindsey.

Nemůžu sice říct, že Příliš mnoho Kateřin je nejlepší kniha, kterou John Green napsal, a nemůžu ani říct, že je úplně bezvadná a že by mě naprosto a bezpodmínečně okouzlila. Ale rozhodně mi poskytla hned několik náhledů na život, hned několik důležitých věcí k přemýšlení a poskytla mi zajímavou a chytrou zábavu, za kterou jsem jí upřímně vděčná.