Duši mi na dvě rozťal déšť

Jela jsem domů, měla jsem před sebou několik hodin ve vlaku, zapnula jsem čtečku a chystala se přečíst si Ztracenou naději. To bych si ji tam ale nejdřív musela nahrát, že, hlava děravá. Prohlédla jsem knihovnu, co jiného mám na výběr, a našla Život jedna báseň. Tak jo, proč ne. Vychází až v listopadu, takže se svými dojmy zase budu půl roku sama, ale pořád je to Hooverová, a to se počítá!

A po nějakých padesáti stranách jsem měla pocit, že to tak prostě mělo být. Jsou osobní věci, o kterých se člověku nechce moc mluvit, ale asi to všichni známe – některé knihy prostě přijdou v pravý čas a jako kdyby nám říkaly něco k našemu vlastnímu životu. Tohle byl přesně ten případ, přestože by mě to při pohledu na anotaci nikdy nenapadlo.

Už asi před třemi měsíci jsem redaktorce psala, že překlad názvu se mi nelíbí. Život jedna báseň mi znělo příliš staře a nezajímavě. Redaktorka řekla, ať klidně navrhnu něco jiného. Pravda, na nic jsem nepřišla. Kdybyste měli nějaký nápad, sem s ním.

Problém asi je, že slam poetry asi u nás není natolik rozšířeným fenoménem jako v jiných zemích. Tím spíš jsem se obávala překladu textů, ale není důvod – je to fakt hezké a navíc tušíte, že až se svou básní někdy ke konci vystoupí Layken, hlavní hrdinka, bude to pecka. A je, ale Willova je ještě lepší. Nebo se o tom třeba můžeme pohádat, až si to později taky přečtete 🙂

Zase se mi myšlenky rozbíhají do všech stran, ale napadlo mě, jestli si umíte představit, že na veřejnosti přednášíte něco, co jste sami napsali. Jak je to bezpečné, jen tak něco hodit na blog! Ale co před lidmi? Nebo dokonce před někým, kdo ty verše inspiroval? Já bych utekla.

Máte oblíbené básníky? Nebo se to dnes už nenosí? Já mám, ale moc často se tím nevychloubám, před kým taky… Možná bychom pak s Hankou mohly vymyslet taky nějakou tvořivější soutěž a odměnit pár lidí knihou za básně, nebo třeba za nějaké minipovídky. Podle mě si něco někdy psal skoro každý, akorát většina to hází do šuplíku. V šuplících vůbec dost možná končí nejlepší básně. Nedozvíme se.

Podle internetových definic je slam poetry soutěž v autorském přednesu poezie. Něco napíšete a pak s tím vystoupíte, podobá se to spíš divadlu než recitaci. Pochopitelně, často je to velmi osobní. Layken má to štěstí, že její učitel angličtiny na nové škole je mladý a pokrokově smýšlející a v rámci hodin svou třídu jednoduše učí právě o tomto druhu psaní a čtení.

Připadám si, že tady otevírám extrémně neatraktivní téma. Nevadí. Normální článek napíšu zvlášť. V mysli se pořád vracím k té poezii. Pokud by vás i po těchhle skromných informacích napadl lepší český název pro knihu, pište na yoli.cz. Pokud máte nějaké své oblíbené básně, sloky, nebo třeba jen verše, pošlete taky, zatím třeba jen tak. Koneckonců o tom přece ta literatura je – člověk najednou vidí, že v tom není sám…

P.S.: Teď už asi půl hodiny dumám, jestli dát nějakou ukázku z toho, co baví mě, a surfuju po netu a hledám třeba alespoň něco jiného, co by se mohlo líbit vám, a našla jsem fakt hromadu takových těch starých básní, kde jsou ženy sličné nebo spanilé, kde trylkují slavíci a luna klouže do hlubokých vod… Nic proti tomu, ale možná by ta slam poetry nakonec byla trochu, hm, řekněme živější.V Praze a Plzni se zjevně občas něco koná. Kdyby vás to zajímalo. Já nevím.

Proč pořád ten pocit osamělosti, když mluvím o poezii?

Duši mi na dvě rozťal déšť.
Netuším, odkud to je, asi to prostě někdy někdo řekl.

Tím končím. Lkám a umdlévám, klesám na lože, jsouc příliš unavena. Ne vážně, prostě zpátky do práce :-