E + P = VPL

Dnes se celý den křením. Lepší výraz bych pro to nenašla. A aby to bylo míň blbé, čas od času se odvrátím od monitoru a od kolegyň a křením se ven z okna. Taky to není ideální řešení, jelikož za oknem pochodují dělníci, co nám opravují střechu, a moje křenění oplácejí střídavě divnými pohledy a ještě horším křeněním, ale takhle alespoň nemusím nic vysvětlovat.

Mám tady nějakou verzi knihy Eleanor a Park. Vlastně už je to bez chyb, zatím jsem tam nic neviděla.

Ne že by mě nějaké menší chyby mohly nějak vyrušit. Tahle knížka je prostě ohromná. Se vším všudy.

Jsem asi ve čtvrtině. Zatím se nepolíbili. Ale už se v autobuse drží za ruku.

(Takže ji má rád jako doopravdy. Heč.)

Jak to může být tak intenzivní? Říkám si, a přitom to přece moc dobře vím. Já jsem tak začátkem střední školy prožila fenomenální lásku, když jsme jednoho dne stáli s několika spolužáky před učebnou chemie a můj pohled se náhodou potkal s pohledem jednoho kluka, který sice existoval už pár let předtím, ale najednou, NAJEDNOU měl TAK STRAŠNĚ modré oči, a díval se přímo na mě, a já na něj, a víte, tohle se prostě stává.

My jsme se na sebe prostě jenom koukali, asi tak sto let, než odešel na jinou školu, a vlastně si nikdy nic neřekli, a přesto jako by se toho stalo strašně moc.

Určitě to znáte. Najednou se váš vesmír točí kolem jedné bytosti a to, že dostal skříňku hned vedle vás, může být zdrojem absurdní radosti, a to, že po nekonečném víkendu fakt přišlo pondělí a on NEPŘIŠEL DO ŠKOLY, vás uvrhne do největší propasti zoufalství (co když je nemocný?! co když umírá?! vždyť jsme si ještě nestihli nic říct!!).

Občas se k ní po škole zezadu přikradl a zatahal ji za culík nebo jí zaťukal na vršek drdolu.

Jinak třeba Eleanor taky nenávidí tělesnou výchovu. Já jsem k tomu neměla tak zjevný důvod (Eleanor je tlustá, ale opravdicky tlustá, podle autorky možná ani nemá krk), jenom moje neohrabanost a pak celková nesmyslnost některých úkonů, jako šplhání po laně nebo skoky přes různé zbytečně velké předměty. Ale jinak se s její nechutí velmi silně ztotožňuji.

Eleanor se koně nebála, ale nechtěla běžet po žíněnkách, když na ni bude čučet celá třída. Nechtěla běhat vůbec, a tečka. Vždycky přitom měla pocit, že jí ulítnou prsa.

A proč se křením. Jako jednak bych se asi měla věnovat spíš těm excelovým tabulkám a netvářit se, že přečtu jenom tenhle malý kousek, protože nutně hledám nějakou dobrou ukázku atd atd, jednak je to prostě skvělé, nekonečně skvělé.

Oni jsou normální. Američtí, ale jenom geograficky. To není vlastní pokoj v řadovém domku, do něhož vám může po setmění oknem vlézt vaše nejlepší kámoška, abyste strávily noc pojídáním zmrzliny a koukáním na oblíbené filmy. Nemáte zmrzlinu, nemáte televizor. Tohle je malý pokoj, o nějž se dělíte s několika sourozenci a kde největším soukromím je to, že máte v šuplíku vlastní krabici na ponožky (ne že by vám je nikdo nekradl jenom proto, že je máte ve vlastní krabici, to zas ne).

Ale o to ani nejde. Asi by mě ta kniha bavila stejně. A nevím proč. Asi i proto, že to trochu znám, to si přece pamatujeme všichni, ale určitě i Rowellová. Prostě machr. Dokonce mě v jednu chvíli napadlo, že mě to snad baví víc než Green – ale to zní jako obrovské literární rouhání, co? 😀

A Freckles říkala, že Fangirl je mnohem lepší, jo?

Asi se rozložím.

Rozložila se.

Jako by došlo k chybě, když ji vysílali transportním paprskem na Enterprise.

Kdyby někoho náhodou zajímalo, jaký je to pocit, tak dost podobný tání – jenom brutálnější.

I rozložená na milion částic ale Eleanor cítila, že ji Park drží za ruku. Že jí palcem mapuje dlaň. Seděla úplně bez hnutí, protože jí nic jiného nezbývalo. Snažila se vylovit z paměti, které zvířecí druhy paralyzují svou kořist, než ji sežerou…

Možná ji Park znehybnil nindžovskou magií, vulkánským stiskem ruky, a teď ji sní.

To by bylo boží.