Fangirl, bible outsiderů

Občas se oddávám dennímu snění a představuji si, jak dokonale oslním nějakou menší společnost, jak se na mě upřou závistivé pohledy žen a obdivné pohledy mužů, nebo třeba jak v konverzaci pronáším něco neuvěřitelně vtipného.

Ve skutečnosti, jak už to bývá, skoro vůbec nechodím ven. Kdysi jsem zůstávala doma, protože jsem byla nesmělá a neměla moc kamarádů, teď prostě proto, že stárnu a jsem líná. Navíc – určitě to znáte – společnost knížek, čokolády a teplých nápojů mi většinou k pocitu pohody úplně stačí.

Tak jako tak, úplně chápu, když má někdo problém navázat oční kontakt s cizím člověkem, pronést venku nahlas něco víc než pozdrav, případně prožívá něco blízkého panickému záchvatu při nuceném přesazení do neznámého prostředí. Jako Cath.

Vytáhla z vlasů gumičku a sundala si brýle. Musela popojít blíž k zrcadlu, aby na sebe pořádně viděla.
Zvedla bradu a přinutila se povolit čelo. „Jsem těžká pohodářka,“ promluvila k sobě. „Dejte sem někdo tequilu, protože ji do sebe kopnu. A rozhodně mě na konci večera nenajdete v koupelně vašich rodičů, jak prodělávám panickej záchvat. Kdo chce francouzáka?“

Můžete si stokrát říct, že skvělé, ba dokonce nejlepší je být sám sebou. Můžete se mít sebevíc rádi, čas od času stejně zatoužíte být na chvíli někým jiným. A to nemusíte mít patent na výrobu trapasů jako Bridget Jonesová.

A pak vám do toho vašeho malého bezpečného, i když trochu nalomeného světa někdo vleze a odmítá odejít. A pak – klasika – zjistíte, že asi ani nechcete, aby odešel…

„Záměrně ignoruješ podstatu věci,“ řekl.
„Ne, to ty.“
„Jsi celá červená, víš o tom?“
„No,“ odsekla, „jsem naštvaná.“
„Nenuť mě, abych ti dal ze samýho vzteku pusu.“
„Dej sem to prádlo.“
„Emoce vřou, tváře se rdí… Tak to začíná.“

Nebo nezačíná? Já jsem hodně dlouho nevěděla, co to jako má být, a který z těch princů je ten pravý a jediný. (Pak jeden z nich ke konci udělá takový bezprecedentní podraz, že mám sto chutí to napsat. Ale to by, jako vždycky, byl až moc velký spoiler.)

Zase už jsem na druhé stránce a ještě jsem nezmínila hromadu důležitých věcí, jako že Cath má dvojče (jmenuje se Wren), nebo že je to její první rok mimo domov, totiž na studentské koleji, nebooooo, co tam ještě bylo, ále, jasně, Cath píše příběhy, tak to je něco.

Mně tam ten Baz a Simon celkem slušně lezli na nervy. Na začátku jsem je snesla, protože jsem si říkala, že z toho Cath teď určitě vyroste, když už je teda skoro dospělá a tak, a pak mi došlo, že jsem úplně fatálně mimo a že jde o něco úplně jiného.

Teď asi ten fanfiction fenomén chápu o něco lépe, faktem zůstává, že mě na tom bavily úplně jiné věci. Bavila mě na tom Rowellová, která má naprosto nepřekonatelné dialogy a takový smysl pro humor, že s tím bych asi fakt začala vymetat večírky.

A nikdo ji takhle ještě nelíbal. Líbala se zatím jen s Abelem a to bylo, jako kdyby se s ní přetlačoval pusou.

Protože, jak říká Wren, Abel, Cathin dlouholetý kamarád a posléze přítel, byl jako konferenční stolek. Jak já to znám! Jak jsou spolehlivé a v pohodě, dal by se s nimi asi prožít celý život, ani byste si nevšimli, jak vám těch osmdesát let uteklo.

Díkybohu nám většinou včas docvakne, že jsou i jiné věci na světě a že zamilovanost je úplně jiný (a o tolik lepší!) pocit. Díkybohu jsou lidé, kteří se bez ohledu na naše námitky stanou našimi přáteli a v pravou chvíli řeknou, co je třeba říct, úplně narovinu…

„Máš na stole hlavy Simona Snowa,“ poznamenala Reagan.
„To jsou pamětní busty.“
„Je mi tě líto a budu tvoje kámoška.“
„Nechci být tvoje kámoška,“ oznámila jí Cath tak přísně, jak to jen svedla. „Mně se líbí, že nejsme kámošky.“
„Mně taky,“ řekla Reagan. „Škoda žes to zkazila tím, jak moc jseš k politování.“