Jak dostat Annu z baráku

Občas si stěžuji, jak je to frustrující, když dostanu z redakce text s předstihem, přečtu si ho  a pak ještě třeba měsíc nebo dva nemám možnost pořádně se s někým podělit o dojmy. Cenu nevinnosti však první četla Martina, která přišla s nápadem uspořádat u sebe na stránkách blogtour, takže když jsem se týden poté ponořila do příběhu já, už jsem nebyla sama.

A první polovina ubíhala hladce a krásně – Krásné zlo, předchozí knihu Rebeccy James, neznám, nemám tedy s čím srovnávat, každopádně Cena nevinnosti je jednoduše čtivá. Možná částečně i díky tomu prostředí. Daleká Austrálie, slunce a krásné pláže, opálení surfaři, no a pak ten obrovský starobylý dům s rozlehlou divokou zahradou…

Právě sem se přistěhuje Tim, hlavní hrdina, kuchař v jedné restauraci u moře, pohodový kluk. Spolu s pokojem v nejlepší městské čtvrti získává jako bonus divnou spolubydlící. Anna trpí agorafobií, strachem z otevřených prostranství, takže nemá smysl zvát ji někam na něco. Doma si pivo klidně dá. Přes práh domu ji člověk nedostane.

A holka má asi víc problémů. Když se v domě začnou dít zvláštní věci, řekněme takové, z níž člověku běhá mráz po zádech, Tima okamžitě napadne, jestli v tom nemá prsty právě Anna. Ostatně dvojice právníků, která mu pokoj jejím jménem pronajala, naznačovala, že se možná nebude v její společnosti cítit úplně nejlépe a že by mu nevyčítali, kdyby se chtěl odstěhovat. Kdykoli. Třeba i ze dne na den.

Taková poznámka vás asi zrovna moc neuklidní, když se právě chystáte začít nový život na novém místě.

Tady se věci začaly komplikovat. Kdo to všechno dělá? Co ten nápis? Ale třeba i ti pavouci? To mě zastihlo nepřipravenou – pomalu se tam rozvíjí nějaké křehké pouto mezi Annou a Timem a do toho ta krabice plná pavouků, jako pěst mezi oči.

Bála jsem se, že kdybych se zeptala Martiny, třeba by mi to opravdu řekla. Zní to paradoxně, ale je to tak. Takže jsem své zprávy omezovala na výkřiky typu HUSTÝ! nebo TAKOVÝ ŠILENOSTI! nebo co to jakože má být, ta fotka, napůl roztržená, napůl přeškrtaná?! A ne, neříkej mi to!

Já nejsem z těch důvtipných, mně nikdy nic nedocvakne – z tohoto pohledu bych byla vděčným čtenářem i pro autora třeťotřídních detektivek. Jasně, vždycky si myslím, že vím, ale to se nepočítá, jelikož se dřív nebo později stejně ukáže, že vím kulový.

Mnó, něco se tady asi domyslet dá.
Uvidíte, co si v poslední čtvrtině dáte dohromady vy.

Vypsala jsem si spoustu úryvků a úplně na ně zapomínám.
Tak je asi prostě vynechám a dám sem jenom jeden, který se mi obzvlášť líbil:

Když jsem zavíral dveře spíže, něco pod nimi uvízlo. Shýbnul jsem se, abych se podíval, a zjistil, že se mezi dveřmi a podlahou zachytil zmačkaný kousek papíru. Vytáhl jsem ho a rozložil, uhladil na pultu. Byl odshora až dolů popsaný jménem Benjamin. Písmo se postupně proměňovalo, vypadalo čím dál zoufaleji, takže dole na stránce už pero papír málem protrhalo. Rukopis byl osobitý, se sklonem doleva, sebejistý. Musela to psát Anna, a přesto jsem si jen těžko dokázal představit tu křehkou, zdrženlivou dívku, jak dělá něco tak vášnivého.

Představte si u toho, jak stojí v kuchyni v tom velkém domě, kde všechno vrže a dýchá, až je z toho člověku trochu úzko, ale zase přes ta vysoká okna se dovnitř lije slunce a působí vesele. A on tam stojí a neví, co si myslet. A vy taky ne 🙂

Jo a ta obálka mi po přečtení začala vadit trochu míň.
Ale vadí mi pořád, to jo.

A Tim měl u mě sto bodů dolů, když si na večírek oblékl kapsáče. To prostě ne.
Ale jinak to beru 🙂