Jak Holder ztrácel Naději…

To, co teď napíšu, by asi někdo, kdo jde právě psát článek nebo recenzi, asi nikdy neměl přiznat. Vůbec totiž nevím, co jdu vlastně napsat a co z tohoto mého psaní vlastně nakonec vznikne. Ztracená naděje se mnou natolik zamávala, že totiž asi nejsem schopná souvisle myslet.

Ano, chápu a přiznávám to, ale budu teď znít hodně divně, možná až moc ujančeně a možná až hystericky (budu se to snažit ukočírovat, slibuju!), ale teprve před nějakými třemi minutami jsem Ztracenou naději dočetla a začala bych psát i dřív, ale bohužel můj počítač právě ty tři minuty nabíhá, takže proto mi tak trvalo dostat se k textovému editoru. A teď, když už tedy chci opravdu začít psát něco přímo ke knize, nevím, kde vlastně začít a jestli mám brát ohled na ty, kteří ještě nečetli Bez naděje, nebo jestli mám brát v potaz, že už příběh znáte. Hmm… to je opravdu těžké, moc těžké…

Takže, pokusím se to sesumírovat bez spoilerů, opravdu se pokusím, slibuju!
O čem Ztracená naděje je? Sakra, už tady nastává problém! Ale já to dám, já si věřím, vážně!

Hlavním hrdinou Ztracené naděje je Dean Holder, náš starý známý z Bez naděje, Skyin přítel, Hopein kamarád z dětství a bratr, přesněji řečeno dvojče, Les. Jak už asi víte, Ztracená naděje není vyloženě pokračování Bez naděje, je to vyprávění toho samého příběhu, akorát z Holderova pohledu. Takže ano, je to ten samý příběh, ale zároveň je to ale vlastně úplně jiný příběh…

Jasně, to není tak úplně pravda, když je to jeho převyprávění, událostmi tam jde o to samé, jsou tam i ty samé scény, protože nám Skyin příběh akorát Holder vypráví po svém. A díky tomu se z toho stává i jeho příběh. Proto kniha nezačíná až v momentě, kdy se se Sky potkává, ale dávno, dávno předtím. A líčí nám události, které rapidně, bohužel často velice negativně, ovlivnily jeho život, a že jich bylo docela požehnaně. Postupně se dostává k setkání se Sky a k počátkům jejich složitého vztahu. Už tady je opravdu zajímavé sledovat, co se vlastně celou tu dobou Holderovi honilo v hlavě. (A vzhledem k jeho a její minulosti toho bylo opravdu dost!) Začátek mě proto v tu chvíli bavil, ale takovým tím vtipným způsobem a v jednu chvíli jsem si dokonce otevřela i Bez naděje, abych si našla danou scénu a přečetla si ji k tomu i ze Skyina pohledu, protože potom to bylo opravdu, ale opravdu zajímavé. 🙂

Nicméně jsem věděla, co přijde, a říkala jsem si, že mě to za žádných okolností už nedokáže překvapit a tolik ovlivnit, jako minule… A ejhle, stalo se. Přestože jsem naprosto přesně věděla, co se stane, pamatovala jsem si i dost přesně dané pasáže a možná bych je dokázala i odrecitovat, až tak se mi vryly do paměti, stejně mě to ohromně zasáhlo.

Viním z toho Colleen Hooverovou. Ona to prostě dokáže skvěle napsat. Až tak perfektně, že vám z některých scén běhá mráz po zádech, při některých se naopak dost začervenáte a při některých vám stačí akorát dvě slova, někdy i slovo pouze jedno, a zasáhne vás doslova záchvat smíchu. Ona ten příběh prostě podat umí. A jak je vidět, zvládne to i několikrát.

Nějakou dobu před tím, než jsem se ke knize dostala, jsem si říkala, že vlastně docela zbytečná, možná až k ničemu. Protože k čemu mi je ten samý příběh, jenom od jiného vypravěče, že? Vždyť stačí jednou. Teď mi ale dochází, to tak úplně zbytečná kniha vlastně není. Ono je to, jako když čtete oblíbenou knihu znova, a nemusí být teda ani tolik oblíbená, ale prostě nějakou knihu znova, a objevujete v ní nové věci, kterých jste si před tím nevšimli. Jen tady je to prostě ve větším. A opravdu se dozvíte dost nového. Už v Bez naději byla celá situace dost komplikovaná a zamotaná, ale tady se dozvíme, že to bylo vlastně ještě trochu zamotanější a propletenější, než si kdokoliv mohl myslet. A ano, mohlo by to nakonec působit dost přehnaně (a možná něco tak i opravdu působí), ale ono to ničemu zas tolik nevadí, protože to autorka zvládla dobře dát do sebe, že to všechno vážně sedí.

Pochopím, když si knihu nebudete chtít přečíst, protože jednou vám to prostě stačilo. Vážně to pochopím. Nejdřív jsem to taky takhle měla, prostě jsem si říkala, že je naprosto zbytečné knihu číst, protože so many books, so little time, že?  Sama za sebe ale musím přiznat, že jsem vážně ráda, že jsem si knihu přečetla. Ztracená naděje se mi totiž možná líbila i trochu víc, nebo takhle, líbila se mi jinak, z jiných důvodů. Ale Holderův pohled mi možná nakonec sedl k vyprávění i víc… protože mi přijde, že se k takovému příběhu hodí víc, ale uvidíme, co na to vlastně budu říkat za pár hodin, až se mi to uleží v hlavě. Jéje, dneska určitě neusnu…

A ne, tentokrát jsem při čtení nebrečela… dočítala jsem knihu v naprostém transu. Vážně.

Hm, tak to bychom měli. K tomuhle článku jsem se vrátila skoro čtrnáct dní po jeho napsání, že už jsem si to tedy všechno ujasnila a můžu se zcela normálně vyjadřovat a že ho teda upravím a možná něco přepíšu. Nepřepsala jsem ale skoro nic, jen jsem pár vět trochu učesala. Sice teda stále nevím, co jsem to vlastně napsala za útvar, protože recenze to rozhodně není, ale něco z toho teda vzniklo. 🙂

Jak to máte vy, už jste Ztracenou naději přečetli, nebo se na ni chystáte, anebo ji vůbec nehodláte číst?