Jedna dvě, rmutík jde, rmutík si jde pro tebe…

Když na nějakou knihu čekáte strašně, strašně dlouhou dobu, už se opravdu nemůžete dočkat chvíle, až vám konečně v té čtečce přistane, abyste mohli začít číst. A když mi teda dorazila zpráva, že bych už Maze Runnera měla mít na svém čtecím zařízení, vážně jsem si radostí poskočila a šla si to nadšeně hned ověřit. A opravdu tam byl! Příběh, na který jsem se těšila už víc jak rok, byl konečně v mé čtečce a já mohla začít číst!

Samozřejmě jsem se taky ale bála, protože když čekám na nějakou knihu tak dlouho a ještě si k tomu omylem přečtu na internetu docela velký spoiler, rozčítám to trochu odtažitě a snažím se nečekat a netěšit se tolik, protože se mi to většinou nevyplácí. Tady ale musím říct, že se nic v tom směru nepokazilo. Bylo to totiž přesně tak parádní, jak jsem očekávala. A opravdu se nic se nepokazilo, tedy… až na události příběhu, že.

Thomas se probudí v Bedně, výtahu, který ho někam přesouvá. Thomas ale neví, kde vlastně je, kam je přesouván, kdo ho tam přesouvá a proč ho tam někdo přesouvá. Thomas neví vlastně vůbec nic, nepamatuje si na svou rodinu, na školu, na svůj život, prostě na nic. Pamatuje si, že existuje nějaký normální život, že se naučil jezdit na kole, že rodiny žijí v domech, ví o tom, jak funguje svět a společnost, jen si prostě nepamatuje nic určitého. Kromě jména Thomas, tak se  tedy asi jmenuje. Není ale sám… jakmile totiž Bedna dorazí na místo, objeví se u ní skupina chlapců v Thomasově věku, kteří vědí přesně to všechno, co ví Thomas. Teda, to není tak úplně pravda, vědí toho víc, už nějakou dobu totiž v Place žijí. Ostatní ví, že jsou obklopeni Labyrintem, ví, že ten se každou noc mění, že brány do něj se každý den ráno v přesnou dobu otevírají a večer se zase v přesnou dobu zavírají. Ostatní také ví, že by určitě neměli zůstávat v Labyrintu v noci, protože by je napadli rmutové a kdyby toto setkání náhodou přežili, muselo by jim být ostatními Placery rychle podáno rmutí sérum, aby relativně bez problémů prošli tak zvanou proměnou a mohli nadále v Placu fungovat. Frase, jediné, co ale nikdo z nich vážně neví, je, proč jsou všichni tam, kde jsou!

S Thomasovým příchodem se ale všechno mění. Nejen pravidla, která už skoro dva roky v Placu panovala, ale hlavně se hned druhý den objevuje další bažant, nováček do týmu, což se ještě nikdy nestalo. Všichni nováčci přicházeli vždy v pravidelných intervalech, stejně jako zásoby a rmutí sérum. Hlavně se ale ještě nikdy nestalo, aby v Bedně přicestovala dívka… a ještě ke všemu se vzkazem: Ona je poslední. Úplně. A od objevení Terezy se dějí velice divné věci, Thomas má zvláštní pocity a s Labyrintem se něco děje… Že by bylo načase konečně něco podniknout?

Jmenuju se Thomas, pomyslel si.
To… to bylo jediné, na co si ze svého života dokázal vzpomenout.
Nechápal, jak je něco takového možné. Hlava mu fungovala bezchybně, snažila se vyhodnotit jeho okolí a ošemetnou situaci, v níž se ocitl. Myšlení mu zaplavovaly informace všeho druhu: fakta, obrazy, vzpomínky a podrobnosti týkající se světa a toho, jak funguje. V jeho představách se střídal sníh na stromech, běh po cestě poseté spadaným listím, jedení hamburgeru, měsíc zalévající bledým svitem travnatou louku, plavání na jezeře, rušné náměstí ve velkém městě, po kterém chvátají za svým stovky lidí.
Přesto nevěděl, odkud pochází, jak se ocitl v temném výtahu, nebo kdo jsou jeho rodiče.

Když se řekne dystopie, asi se vám okamžitě vybaví hned několik dystopických knih, které jste četli, a proto si řeknete, že už vás nic nemůže překvapit a ohromit. Neříkám, žeLabyrint je úplně něco extrémně nového, originálního a jedinečného, ale rozhodně je to příběh, který má něco do sebe. Nečetla jsem sice ještě pokračování, takže úplně přesně nevím proč-jak-kdo, ale mám jistá tušení a něco jsem si i někde přečetla a na základě toho si troufám konstatovat, že je to teda něco.

Je to totiž opravdu pořádná dystopie, drsná až vám z ní běhá mráz po zádech, bez jakéhokoliv vylévaní citů, tedy zatím, možná něco trochu přijde, ale nemyslím si, že by to pokazilo nastolenou atmosféru. Řekla bych totiž, že je na knize opravdu poznat, že jí napsal chlap. Tím nechci urazit nebo shodit spisovatelky, ale prostě z téhle knihy cítíte tu mužskou ruku, která ťukala do klávesnice. A když už jsem u těch chlapů, tak rozhodně musím zmínit překlad, který má na svědomí Petr Kotrle. Nejenže skvěle knihu přeložil jako takovou, tak že se opravdu dobře čte, ale také neopomněl vytvořit Placerský slang, takže nejsme vůbec ochuzeni o zajímavá slovíčka, která v originále vymyslel James Dashner.

„Tam nechoď, čóne.“
Thomas musel potlačit svou hrdost. „Proč?“
„Myslíš, že jsem za tebou poslal Newta ještě před budíčkem jen tak ze srandy? To je pravidlo číslo jedna, magore, jediný, který se neodpouští, když ho porušíš. Kromě běžců nesmí do Labyrintu nikdo – nikdo. Zkus to porušit, a jestli tě nezabijou rmutové, uděláme to my sami, jasný?“

Možná pro vás nebude úplně jednoduché opravdu se do Labyrintu začíst, protože vážně chvíli trvá, než se to všechno rozjede a začne aspoň trošičku dávat smysl (ten úplný to ale ještě dávat nezačne, na to se připravte rovnou :D) a než si zvyknete na autorův styl. Ale jakmile se tak stane, věřte, že nebudete chtít přestat číst. Dashnerovi se povedlo odhalovat informace a postupovat v ději přesně tak, jak je potřeba, aby čtenáře opravdu zaujmul. A k tomu se mu povedlo všechno ještě pořádně vygradovat, takže se dostaví hned několik „no páni“ momentů, po kterých budete doslova zuřivě obracet stránky.

Takže ano, rozhodně se máte na co těšit, protože první díl Labyrintu je opravdu parádní čtení: značně originální zápletka, dobře napsané a přeložené, skvěle se čte. Možná to sice není čtení úplně pro všechny, protože ne všem takový příběh sedne, ale pokud máte rádi dobrodružné dystopické příběhy, určitě se vám bude Útěk aspoň trochu líbit. A než zpracujete ten konec a to si myslím, že vám nějaký čas zabere, už budete mít k dispozici druhý díl, abyste mohli pokračovat ve čtení.

Thomas pronikl do lesa nějakých deset patnáct metrů, na nichž v každém okamžiku uhýbal, skláněl se a ztrácel půdu pod nohama, když tu břitvoun vyskočil na jeden obzvlášť mohutný strom a zamířil po jeho kmeni nahoru. Ve chvíli, kdy ke stromu dorazil Thomas, nebylo už ale po tvorovi ani stopy. Zmizel hluboko v listoví – skoro jako by nikdy neexistoval.
Utekl mu, prevít.
„Frase,“ zašeptal Thomas, skoro žertem. Skoro. Bylo to zvláštní, ale vyšlo mu to ze rtů přirozeně, jako by se z něho už stával Placer.