Jen jeden rok: On hledá ji

Na konci příběhu hrdinka po dlouhém hledání konečně stojí v Amsterdamu přede dveřmi, za nimiž doufá najít toho, kdo jí zlomil srdce a převrátil celý svět naruby (a taky, jak si možná pamatujete, ukradl hodinky). Klepe a dveře se otevírají. Jo, je tam. Willem.

Každopádně tím to končí. První slova? Polibek? Nebo že by si alespoň padli do náruče? Kdepak. Nic. Ona vejde, konec knihy, pokračování příště. Nezuřila jsem jenom proto, že jsem na to byla předem připravená.

Druhý díl, vyprávěný z Willemova pohledu, v tomto není o nic lepší, končí totiž v podstatě stejně. Co se stane za zavřenými dveřmi, to se dozvíte až z novely Jen jedna noc.

O čem tedy je těch bezmála tři sta padesát stran Willemova vyprávění? Téma je vlastně pořád stejné – hledání. A to nejen hledání lásky, ale především sebe sama. Ať chceme nebo ne, pokud si s sebou neseme nějakou nevyřešenou zátěž z minulosti, budeme se jí jednou muset postavit. Jiná cesta k duševnímu klidu nevede.

Jen jeden rok je hodně zvláštní kniha. Willem je skoro pořád na cestách. (Ano, má na to dostatek času a prostředků, záviděla jsem.) Téměř by se zdálo, že se vlastně vůbec neděje… Přitom z čeho se skládá náš život, když ne z těch náhod a nečekaných setkání, jaká lemují Willemovu pouť?

„Bylo to zbytečný. Mohlo mě to napadnout.“
„Jak to?“
„Protože věci člověk nikdy nenajde, když je hledá. Pokaždý až tehdy, když se přestane snažit.“
„Kdyby to byla pravda, nikdo by nikdy nenašel klíče.“

Přijde mi to jako hodně netradiční kniha. Ale takový je koneckonců i první díl. Asi ve vás nezanechá dojem největšího milostného příběhu tisíciletí, zůstane však ve vás jako háček, který občas zatáhne a připomene se.

Allyson vás naučí dávat si pozor na to, co děláte se svým životem. Protože navenek můžete mít spoustu aktivit a spoustu přátel, ale vevnitř můžete být prázdní.

Willem dává krásnou lekci o tom, jak fungují osudová setkání. Ta vám totiž srdce nezlomí, ale naopak zpevní – doplní jeho chybějící část a vy už nikdy nebudete stejní jako předtím.

To je málem filozofické, co? Novela, která příběh uzavírá a kde se konečně dozvíte, co se stalo, až se ty proklaté dveře za oběma hrdiny zavřely, vám to plně vynahradí. Za sebe říkám, že se mi vůbec, ale vůbec nelíbila a kdyby bylo na mě, nechala bych všechno otevřené – vždyť zbytek už bychom si stejně všichni domysleli – ale chápu, že to ne každý čtenář vydrží.

Uvidíte, jak se bude líbit vám.

Jdu rovnou do parku, sednu si na jednu z laviček poblíž pískoviště a čekám. Nějakej klučík s holčičkou rozvíjejí plány na stavbu pevnosti.
„Může mít sto věží?“ ptá se kluk. „Myslím, že dvacet bude lepší,“ holčička na to. Pak se kluk zeptá: „A budeme tam moct žít navždy?“ Děvčátko chvíli pozoruje oblohu, načež odpoví: „Než začne pršet!“

Přeji vám, ať vám vaše hrady, ty pískové i ty vysněné, vydrží déle než do první bouře 🙂