Otázky typu “kdo zhasnul” & SPÁLENIŠTĚ

Labyrint přišel jako rychlá a ničící bouřka. Nikdo z nás asi opravdu nečekal, že v knize bude něco takového. Něco tak drsného, dramatického a naprosto uchvacujícího. Ale teď už je tu SPÁLENIŠTĚ… a bude to ještě drsnější, to mi teda věřte.

Necelý metr od jeho postele se otevíralo do jasného, oslnivého světla okno zakryté barevnými závěsy. Sklo bylo rozbité, zubaté střepy z něj nevypadly jen díky ocelovému mřížoví, o které se opíraly. Na druhé straně stál muž a svíral mřížoví zakrvácenýma rukama. Oči měl vytřeštěné a podlité krví, plné šílenství. Vyhublý, sluncem spálený obličej mu pokrývaly boláky a jizvy. Neměl žádné vlasy, jen nezdravě vyhlížející fleky, které vypadaly jako nazelenalý mech. Přes pravou líc se mu táhla ošklivě vypadající řezná rána. Byla otevřená, zhnisaná a vedla skrz, takže jí Thomas viděl mužovy zuby. Na bradě se mu houpaly pramínky růžových slin.

Labyrint měl pořádný šmrnc, to rozhodně. Zvládne ho Dashner zachovat i v pokračování?

Určitě se o to snaží. Okamžitě po rozečtení nás čeká hned několik překvapujících zvratů, které nastaví zase tu pořádnou atmosféru. Příběh je znovu postaven na odhalování šokujících a závratných informací. A chvíli mu to tak funguje naprosto perfektně. Nicméně po chvíli skupinka přeživších z Labyrintu vyrazí na svoji cestu a kniha lehce svůj ojedinělý styl a právě ten šmrnc a divokost, díky které si nás Dashner původně dokázal získat, ztrácí. Ne že by to knize ublížilo nějak naprosto význačně, to zase ne. Ale o trochu svého kouzla zkrátka přichází. Naštěstí ale ne nijak na dlouho, protože na posledních sto stránkách se autor zase vrací ke svému stylu a je to zase parádní jízda ve stylu Labyrintu.

Později – neměl představu o kolik později – na něho znovu promluvila Teresa.
Tome, něco se stalo.

Druhé díly sérií, a obzvláště trilogií, jsou skoro až prokleté. A ano, Spáleništěztratilo trochu té atmosféry, na kterou jsme si zvykly a naladily se na ni, ale jinak se ho kletba vlastně netýkala. Napínavé a čtivé to bylo rozhodně. Popravdě někdy až moc. V některých částech se musíme dokonce upozorňovat, že se máme nadechnout. A zajímavé to bylo rozhodně taky. Dashner totiž vymyslel něco tak šíleného (tedy aspoň doufám, že za vším bude něco opravdu velkého, něco, co mě naprosto vykolejí a že se to nezkazí), že člověk často nevěří vlastním očím, že se něco takového opravdu děje.

Více prostoru dostanou i postavy, nejen Thomas, ale i zbytek bandy a i nové přírůstky. Nicméně se ale nejedná o žádné velké charakterové vývoje, protože na tom rozhodně kniha není postavena a ani to není její cílem. Zkrátka se akorát víc dostanou do zorného pole vypravěče. A převážně se tedy jedná o takové zorné pole, kdy se s Thomasem hádají, nebo ho nějak ohrožují na životě… ale objevují se trochu víc, o to jde, takže je tu možnost udělat si na ně pořádný názor.

Počkej tady,“ zašeptal Minho. „Není důvod srážet se znovu s mrtvolama jako auta na autodromu. Nejdřív najdu vypínače.“
„Proč by zhasínali?“ podivil se Thomas. „Nebo spíš, kdo zhasnul?“
Minho se po něm ohlédl; světlo z Arisova pokoje se mu rozlilo po tváři a ozářilo drzý úsměv, který se tam napevno sadil. „Proč se vůbec otravuješ s nějakýma otázkama, vogo? Nikdy nic nedávalo smysl a nejspíš nikdy nebude. Tak se hoď do chládku a zůstaň, kde jsi.“

Spáleniště není vůbec špatnou knihou, a už vůbec není špatným druhým dílem. Sice nerada knihy srovnávám, ale ve srovnání s jinými druhými díly se vlastně jednalo o výtečný díl. Zajímavý, čtivý, napínavý a řádně šokující, co víc si přát (hlavně když se při čtení nemůžete zbavit představy Dylana O´Briena… :)). Ale mám takový pocit, jakoby se Dashner nějak strašně opakoval a je mi trochu líto, že si pro nás nepřipravil něco trochu nového. Možná si to sice schoval do závěrečného dílu, ale Spáleništi by to lehce neuškodilo.