Papírová města: Nic vám neřeknu!

Někdo mi na otázku, zda se chystá na předpremiéru Papírových měst, odpověděl, že fakt ne, romanťárny a takové to greenovské dojení slz ho moc nebere. Ha! Slzy? Leda od smíchu! Dávno jsem se tak nebavila.

Tahle věta se mezi ortodoxními knihomoly asi ani nesmí nahlas vyslovit, nicméně opravdu mám ten dojem a opravdu si to nemůžu odpustit – film je mnohem lepší než kniha.

Kniha, přestože mě příjemně pobavila, mi vyklouzla z paměti s překvapující lehkostí, a krátce poté splynula s novějšími Kateřinami. Přijde mi, že Green má svůj styl, vždycky má originální zápletku a dokáže ji velmi vtipně podat, ale krom příběhu Hazel a Guse ve mně nic nezanechalo výraznější stopu.

To nevadí, že, literatura vás nemusí vždycky poslat do kolen. Jenom mi ten Green chvílemi přijde skoro přeceňovaný.

Nedávno se mi o tom dokonce zdálo. John Green, já a můj strejda jsme seděli na malých – prvňáckých školních židličkách na louce nad domem mé babičky. Je to hezká louka, tráva a kvítí nám sahalo tak do půli lýtek. Strejda byl zticha a já jsem s Greenem dělala rozhovor. Na žádnou otázku neodpověděl, vypadal však přátelsky a povzbudivě se usmíval, takže jsem kladla další. Zeptala jsem se i na to, zda se mu taky nezdá, že je trochu méně skvělý spisovatel, než se všeobecně míní.

Ani na to nic neřekl a tímhle to i skončilo.

To jsem zase úplně odbočila, že. Ale co vám řeknu o filmu? Je parádní. Nevěřila jsem, že tam nechají i to čůrání v autě, a přece. Nevěřila bych, že neseškrtají alespoň polovinu těch puberťáckých vtípků mezi hlavní trojkou kámošů, ale i to tam všechno nějakým způsobem je.

Ovšem zdaleka největší výbuch smíchu – a taky pár lačných vzdechů – vyvolal prodavač na benzince. Nechci být tím, kdo vám prozradí, proč tomu tak bylo, každopádně člověku, který s tímhle nápadem přišel, bych upřímně pogratulovala. Seděla jsem vedle Terky z CooBoo, podívaly jsme se na sebe, a kdyby to byl komiks, máme nad hlavami aspoň pět zubatých obláčků s vykřičníky, otazníky, srdíčky, smajlíky a velkými OMG a WTF.

Jen doufám, že se to neroznese a že si to i další diváci užijí takhle – jako jedno velké překvapení.

Co závěrem? Předevčírem jsem dočetla I Was Here od Gayle Formanové, dvě stě padesát stránek o sebevraždě, to musí i sebeveselejší povahu na chvíli omráčit. Omráčilo. Papírová města mě z toho zase promptně dostala. Jděte se na to podívat. A dejte vědět, co vy na to 😉