Už jen 25 dní…

Už jen dvacet pětkrát se vyspíme a vyjde, bude venku, bude mezi námi. A já už mám dočteno, takže můžu s čistým svědomím prohlásit – Napůl zlý je celý skvělý. Asi nejsem zrovna objektivní kritik, fantasy moc nečtu, a tak je asi celkem snadné mě do toho smyšleného světa vtáhnout a okouzlit, ale přinejmenším takhle subjektivně říkám: jo, líbí se mi.

V polovině jsem knihu musela opustit a věnovat se té od Redmerski, která také vyjde pod značkou Yoli a k níž bylo urgentně zapotřebí napsat ty textíky do knižní ochutnávky. Takže doprostřed fantasy příběhu se mi vklínila čistokrevná americká romantika. Velmi bizarní pocit. Trochu jako když si pochutnáváte na steaku a zrovna když jste v nejlepším, někdo vám ho vezme a naservíruje vám čokoládový dort. Ten máte taky strašně rádi, takže se do něj velmi ochotně pustíte, ale stejně pořád myslíte na ten nedojedený steak.

A když tak teď nad tím přemýšlím, asi mě ta Redmerski ještě nějak podprahově ovlivňovala, když jsem dočítala Napůl zlý – jak se tak dívám na to, co jsem si z druhého jmenovaného vypsala, jsou to samé vtipné nebo mírně nasládlé kousky. Ale něco z toho přesto odcituji. Mějte prostě na paměti, že Napůl zlý je opravdu, opravdu fantasy, a ne nějaká romantická komedie.

Hladil jsem Annalisiny vlasy, díval se, jak mi proklouzávají mezi prsty. A ona studovala dlaň mé ruky a špičkami prstů mi přejížděla po kůži. Prohodila, že by mi podle čar v dlani mohla předpovědět budoucnost.
„Budeš mocný čaroděj,“ pokračovala.
„Jo? Jak mocný?“
„Výjimečný.“ Znovu mi uhladila dlaň. „Ano, je to úplně jasné. Vidím to tady v téhle čáře. Budeš mít neobvyklé Nadání. Takové má jen málokdo. Budeš schopný měnit se ve zvířata.“
„To zní dobře.“ Stáhnul jsem jí vlasy dozadu a díval se, jak padají.
„Ale jenom hmyz.“
„Hmyz?“ Otočil jsem se od jejích vlasů.
„Budeš schopný proměnit se jen ve hmyz. Uděláš ze sebe mimořádně dobrýho hovnivála.“
Uchechtl jsem se.
Dál mi hladila dlaň. „Hluboce se do někoho zamiluješ.“
„Do člověka, nebo do hovnivála?“
„Do člověka. A ta osoba tě bude milovat navždycky, dokonce i když budeš hovnivál.“
„A jaká ta osoba bude?“
„To nevidím… na tom kousku máš bláto.“
Pohladil jsem ji hřbetem prstů po tváři. Stála klidně, nechala mě dotýkat se jí.

Krásná Annalise, Bílá čarodějka, tady vlastně nedostane až tak moc prostoru, ale Sally Green na svém blogu píše, že by ji chtěla v dalších částech ještě trochu rozvinout. A prý žádná jiná postava se jí nepíše tak těžko. Jinak pokud mluvíte (nebo tedy alespoň rozumíte) anglicky, na ten blog se podívejte. Je hodně zajímavé, jak otevřeně píše o svém tvůrčím procesu. Naflákat něco na stránku z náhlé inspirace asi není tak složité, ale když vám to pak redaktor vrátí plné škrtů a připomínek – konec srandy.

Když už tady pořád nějak zmiňuji to půlení, mohla bych dodat, že druhá polovina knihy se mi líbila víc. Na konci se dostavil asi nevyhnutný pocit frustrace, že musím čekat na pokračování, protože se to utnulo v nejlepším, ale jinak to byla jízda. Nathan se totiž přesune do Ženevy, já to nechci celé vykládat, prostě v jednu chvíli se zastaví čas, to zrovna stojí v lese, a to je nejkrásnější scéna, a druhá nejkrásnější je v kuchyni:

Zatímco myl nádobí, začal mluvit o lezení. Lezení měl opravdu rád. Přestal mýt a začal lézt po kuchyňské skříňce. Byl v tom dobrý… přesný a rychlý.

Není to tak absurdní, jak to vypadá – Nathan s Gabrielem sklízejí nádobí po snídani, dva chlapi v kuchyni, to nemůže jinak dopadnout, než že někdo začne lézt po nábytku. Nechám to na vás, samozřejmě, ale mně se teda Gabriel líbí víc, asi jsem na vedlejší postavy, ha-ha. Uvidíme, co s ním bude dál, tady zatím taky neměl moc možnost se projevit.

Teď mi došlo, že bude i film.
Trnu předem!
Hmmm, kdo by asi tak hrál Gabriela, kdybych o tom rozhodovala JÁ? Mám nad čím přemýšlet 😀