Všichni ti papíroví lidé v papírových domech…

Ještě nedávno bych na otázku „kdo je tvůj oblíbený spisovatel“ nejdřív začala ohromně nadávat, že něco takového říct nedokážu, pak bych odpověděla několik různých jmen, a teprve potom bych si možná vzpomněla na Johna Greena. Něco vám ale řeknu: aktuálně jsem ho přesunula na vrchol této příčky, protože Papírovými městy si mě naprosto získal.

Hvězdy nám nepřály jsem přečetla a kniha se mi líbila. Hledání Aljašky jsem taky četla a taky se mi to dost líbilo. Film Hvězdy nám nepřály jsem viděla už třikrát a jsem z něj naprosto nadšená. Od jeho zveřejnění do kin jsem si Hvězdy přečetla ještě jednou a nedávno jsem si je pořídila dokonce v němčině a už jsem je odvážně rozečetla. Čím dál tím víc si totiž začínám uvědomovat, jak geniálníJohn Green je, jak skvěle píše, jak ho ohromně obdivuju, jak jeho knihy čtu doslova jedním dechem a jak mě neskutečně baví.

Papírová města je kniha tak úžasně jiná než Hvězdy nebo Aljaška, ale zároveň krásně typicky Greenovská.

Jestliže „Co je tráva?“ má tak složitou odpověď, musí ji mít i otázka „Kdo je Margo Rothová Spiegelmanová?“ Jako metafora, která je nepochopitelná svou mnohoznačností.

O Margo Rothové Spiegelmanové se neustále mluví, je to vlastně taková záhada a hvězda školy. Vždyť ona se prostě jednou sebrala a odjela na několik dní do Mississippi! A jindy vyváděla zase nějakou další šílenost, a pak zase další a další! Každý už o ní a o jejích dobrodružstvích slyšel. Quentin ji ale zároveň vidí trochu jinak, přeci jenom spolu něco zažili a dříve se hodně kamarádili. Jsou to sousedi, a když byli malí, trávili spolu hodně času. Když spolu ale našli v parku mrtvého člověka, jejich přátelství se změnilo, začali se odcizovat, už to nebyli kamarádi, ale pouze sousedi. Až do jednoho večera, kdy se Margo objevila u Quentina v pokoji s tím, že potřebuje parťáka na svoje další dobrodružství. A tak s ní Q vyrazil. A že tedy bylo dobrodružství! Celou noc projížděli městem a vyváděli věci, o kterých se pak ještě dlouho šuškalo. Jenže od dalšího rána se šuškalo a povídalo taky o něčem jiném… o zmizení Margo Rothové Spiegelmanové.

Papírová města jsem rozčítala s jistým očekáváním, to myslím čeká u této knihy úplně všechny, kteří se předtím s prací Johna Greena setkali. A musím se přiznat, že v momentě, kdy se hned asi na třetí, maximálně čtvrté straně objevila mrtvola, řekla jsem si „No tak to snad ne, už ne Johne!“ a jelikož jsem knihu rozečetla v autobuse, můj výkřik slyšeli všichni v doslechu pěti sedadel a moje sousedka se mě dokonce dost výrazně lekla. Chudák moje spolucestující, byla pak svědkem ještě mnoha dalších projevů, ke kterým mě tato kniha donutila…

Obrovské salvy smíchu.

Těm jsem se rozhodně nevyhnula. Celá kniha je totiž ohromně vtipná. Nejen jasným způsobem, kdyby se přímo stalo něco vtipné, ale i toho nastane hodně, obzvláště v první části knihy, kdy Margo s Q podnikají svá noční dobrodružství, ale tak nějak celkově vtipná. Je totiž napsaná v úplně jiné atmosféře než Hvězdy nebo Aljaška, a už v téhle atmosféře se skrývá její vtipnost.

Vždycky mi trvá pár vteřin, než začnu čurat, když si připravím nádobíčko, tak jsem tam chvilku stál a čekal, a pak jsem začal čurat, a zrovna to šlo plným proudem, takovým, kdy se člověk otřese úlevou, když se odněkud od vany ozvalo: „Kdo je tam?“ A já jsem odpověděl: „Ehm, Lacey?“ „Quentine? Co tady sakra děláš?“ Chtěl jsem přestat čurat, ale samozřejmě to nešlo. Čurání se podobá dobré knižce v tom ohledu, že jak člověk jednou začne, už je hodně, hodně těžké skončit.

Předčítání krásných, vtipných a prostě zajímavých částí.

Papírová města jsou toho plná. Takových krásných a skoro až roztomilých větiček, které bych si nejradši všechny označila barevnými lístečky. A když jsem se k něčemu takovému dostala, neubránila jsem se tomu, abych se o úryvek nepodělila! To vážně nejde nechat bez povšimnutí!

Zadržování dechu, že mě musela upozornit, že se mám nadechnout.

Tak to se stávalo hlavně v druhé části knihy a ke konci, kdy se Quentin rozhodne Margo hledat. Více rozebírat nebudu, pochopíte, až budete sami číst.

Musel jsem myslet na to, že končí škola i spousta jiných věcí. Líbilo se mi postávat trochu stranou od těch pohovek a pozorovat je – takovýhle smutek mi nevadil, a tak jsem jen poslouchal a nechal kolem sebe vířit všechno to štěstí a smutek toho, co končí, a jedno posilovalo to druhé. Dlouho, dlouho jsem měl pocit, jako by mi měla prasknout hruď, ale nemůžu říct, že by ten pocit byl nepříjemný.

Papírová města je kniha úplně jiná než Hvězdy nebo Aljaška. Možná vám stejně jako mně zezačátku tu Aljašku bude hodně připomínat, a budete se skoro až modlit, aby to nedopadlo dost stejně, ale nakonec vás kniha určitě překvapí, jak to s tím příběhem vlastně je. A když se nad tím pak zamyslíte, uvědomíte si, že je to vážně něco úplně jiného. John Green totiž vážně umí psát jedinečné příběhy vlastně docela obyčejných teenagerů, jejichž rodiče ani nemusí ty černé Santa Clause sbírat, aby si vás naprosto získali. Ano, určitě bych dokázala na Papírových městech najít nějaké věci, které by šly vylepšit, a mohla bych o knize říct, že lehce ztratila své kouzlo po ukončení toho jejich nočního dobdrodružství, ale něco takového stejně celku nedokázalo ublížit natolik, aby si to tady zasloužilo větší zmínku.