Vzpomínáte si na to velké proroctví?

Do Nathana jsem se teda fakt nezamilovala. Vždyť ani pořádně nevím, jak vypadá – to bylo první, co mě napadlo, ale o vzhled teď nejde. Je to hrdina, ošklivý asi nebude. Každopádně je docela nesnesitelný s tou svou náladovostí, a taky mi nepřijde nijak zvlášť zdatný.

Je kupodivu, že vůbec přežil od konce prvního dílu do začátku druhého, jelikož byl v tom lese ponechán úplně sám sobě. Vždyť taky docela hladověl a obecně vlastně neměl tušení, co udělá dál. Víceméně jen čekal, jestli náhodou Gabriel nevstane z mrtvých a nepřiběhne mu pomoci.

Pak se díkybohu objevil Nesbitt a rozjelo se to.

Jako člověk, co má něco do činění s vydáváním, z tohoto žánru nejsem nijak nadšená – prostě si nemyslím, že tady má fantasy zas tolik příznivců. Jako čtenáře mě to však zajímá všechno a všechno chci mít. A fajn, čarodějky rozhodně nejsou žádný originální tah, ale to, jak začínal první díl (a co se některým blogerům zdálo zdlouhavé), mi přišlo skvělé a po dlouho době to bylo něco skutečně neotřelého.

A druhý mě bavil taky.

Ta elegantní dáma, které Nesbitt dělá poskoka, fakt kouří jahodové cigarety? Já vím, že to s ničím nesouvisí, ale nějak se přes to nemůžu dostat. Přijde mi jako nějaká další královna, co se omylem nevešla do příběhu Alenky z říše divů, a tak napochodovala sem.

Nevím.
Dech jí prostě voní po jahodách.
Tak možná má klidně nějaké obyč hardcore marsky, a dech jí přesto voní kouzelně.

Jaké byste chtěli Nadání?
Mám pocit, že neviditelnost je docela dobrá. To můžete stát uprostřed bojiště a klidně se koukat na probíhající jatka, a nijak zvlášť se vás to nebude týkat, ne?

Jak autorka slíbila krátce po vydání prvního dílu na svém blogu, opravdu se v tomto pokračování více věnuje Annalise. A nebudete vědět, co si o téhle holce myslet. Pak si budete myslet, že už víte, ale nakonec zjistíte, že nevíte vůbec nic.

Opravdu vám nemůžu říct víc, byl by to úplně neodpustitelný spoiler.

Příběh přeskočí z jedné země do druhé, ze Švýcarska na Slovensko (ano, úplně vážně), ze Slovenska do Pyrenejí, žádný problém, to jsou ty prolákliny. (Právě jsem si to s tím Nadáním rozmyslela, asi chci radši schopnost vytvářet prolákliny. Dnes z práce odcházím rovnou do Tokia, čau.)

Tohle tady je roztroušené jako vždycky. Doufám, že si z toho přesto odnesete pocit, že ta knížka stojí za přečtení. Protože stojí. Ne kvůli Nathanovi, Nathana fakt nemilujeme, nic nám neříká, a Annalise, no, Annalise nevěříme ani nos mezi očima. Ale je tam bizarní, směšný, a přece roztomilý Nesbitt, a je tam kouzelný nůž (pamatujete? říkají mu Právorozený) konečně v těch správných rukou.

A pokud si vzpomínáte na to proroctví, tak to proroctví se – víte co? Neřeknu 😛