Anděla prostě nemám s čím srovnat

Dnes jsem dočetla první díl série Pekelné stroje. Pak jsem si otevřela Goodreads a našla první komentář u tohoto titulu. Zdrcující kritika. Naprosté odmítnutí. Prý autorka převařuje dokola to samé, kopíruje Harryho Pottera i vlastní dřívější romány, to si snad dělá legraci.

Komentář, či spíš recenze, mě překvapila. Formou, jelikož je to docela vulgární, i obsahem, možná proto, že jsem nečetla nic z těch ostatních zmiňovaných věcí, a vůbec mě nenapadlo, že by byl Mechanický anděl tak hloupým a zbytečným výtvorem.

Asi jsem vděčný, nenáročný čtenář.

O něco později ležela ve své posteli, v pokoji zalitém světlem londýnského rozbřesku, příliš vyčerpaná, aby se převlékla z Camilliných šatů, příliš vyčerpaná dokonce i na spaní. Byl to den mnoha poprvé. Poprvé použila svou moc na vlastní přání a měla z toho dobrý pocit. Poprvé vystřelila z pistole. A poprvé – jediné poprvé, o němž kdy snila – byla políbena.
Převalila se a zabořila tvář do polštáře. Tolik let si zkoušela představit, jaký bude první polibek – jestli on bude hezký, jestli ji bude milovat, jestli bude hodný. Nikdy by nečekala, že to bude polibek tak krátký, zoufalý a náruživý. Nebo že bude chutnat po svěcené vodě. Svěcené vodě a krvi.

Ano, je tam asi spousta klišé, a přinejmenším romantická linka je předvídatelná, ale není právě tohle ten důvod, proč to tolik lidí čte?

Co mi jednoznačně leze na nervy, to jsou tyhle ušlápnuté hrdinky se sklony k pláči a hlubokému zardívání, holky nejdřív úplně obyčejné a pak najednou zázračné – a ty své skvělé schopnosti samozřejmě nikdy nechtějí, neumí je používat a nestojí o ně. A zamilují se taky vždycky úplně stejně.

Jak vidíte, článek zase nemá žádný koncept. Už se ani neomlouvám.

Strašně se mi líbil název. Clockwork Angel. Mechanický anděl. Možná proto, že se mi nejdřív vybaví Mechanický pomeranč, a této představě chaosu a násilí okamžitě kontruje – anděl. Rozhodně to stačí, aby byl člověk zvědavý.

Začátek pak představí Tessu, na níž je zajímavý asi právě jen ten přívěšek, a chvíli poté Temné sestry. Jo, teď když nad tím přemýšlím, všechno je to strašné klišé. I ta viktoriánská Anglie, i ty dvě šílené ženy v jejich strašidelném domě. Ale to je přece skvělé, ne? To čekáme a chceme. U romancí si taky nestěžujeme, že je v nich moc polibků.

Charlotte pohlédla na Henryho, který vložil ruku do hrudního koše tvora na stole. Když ji vytáhl, cosi v ní držel – lidské srdce, červené a z masa, ale tvrdé a lesklé, jako by bylo nalakované. Bylo omotané měděnými a stříbrnými dráty. Kupodivu ještě bilo. „Chtěla byste si je podržet?“ zeptal se Tessy.

Některé věci mě štvaly, příběh je místy až pohádkově zjednodušený, nepřítel dostatečně hloupý, aby dobro mohlo zvítězit, a hrdinka se, jako každá žena, dokola vyptává a vyptává, až máte taky chuť na ni zařvat. (Ale kdo je Cecily, to by mě třeba taky zajímalo.)

A nakolik je tohle všechno zkopírované z jiné fantasy literatury, to posoudí sečtělejší.

Každopádně my to vydáváme proto, že nám kvůli této sérii psalo hodně lidí. Rozhodně víc než kvůli jakékoli jiné knížce. Takže očekávám, drazí naši čtenáři, že si to koupíte, ať už se vám to bude líbit nebo ne!

Ha-haaaaa.
(zlověstný smích)

Pokud si koupíte první, druhý pak už určitě taky, protože Mechanický anděl končí přesně tím stylem, že se jako trosečník zavěsíte za okraj svého psacího stolu a třesoucí se rukou najdete klávesnici, abyste vypátrali datum, kdy vyjde pokračování. V případě špatného internetového připojení hrozí pomalá a bolestivá smrt.

Předběžně – Mechanický princ příští rok v dubnu. Zatím čau!