Chvíle vynahrazující odvrácenou tvář lásky

Před dvěma lety s Colleen Hooverovou a její knihou Bez naděje YOLI začínalo. Před dvěma lety mě Hooverová poprvé dostala a naprosto si mě získala. Ještě teď si pamatuju, jak jsem celé dva dny o Vánocích naprosto ignorovala rodinu, protože jsem prostě musela číst, protože to bylo tak strašně moc návykové. Pak přišla Ztracená naděje, a přestože jsem ji brala jako takovou ne úplně knihu, zase mě ta Hooverová dostala. A s Život jedna báseň jsem už měla pořádná očekávání, která se také naplnila. Takže je naprosto jasné, že jsem další Hooverovku vyhlížela. A to hodně.

Otočila jsem se ke své ložnici, abych se zbavila jeho intenzivního pohledu. Když jsem vzala za kliku, obrátila jsem se k němu. „Až se za hodinu vrátíš a já budu snad vzhůru, můžeme to zkusit znova.“
Čelist mu znehybněla. „Zkusit znova co?“ zeptal se.
„Vykročit správnou nohou.“
Zavřela jsem za sebou dveře a vztyčila tak překážku mezi sebou a tím hlasem. Tím pohledem.

První důležitý poznatek: Pokud se vám bude jméno Tate zdát hodně divné a už vůbec ne dívčí, nezačínejte si stejně jako já stěžovat, že ti Američani už si opravdu strašně moc vymýšlí. Užití „Tate“ jako křestního jména bude vysvětleno a to ve velice pěkné chvilce.

Druhý důležitý poznatek: Nečekejte tak zamotanou zápletku a tak moc složité vztahy mezi jednotlivými postavami, na jaké jsme od Hooverové zvyklí.

Třetí důležitý poznatek: Čekejte ale, že vás to velice tvrdě a velice nemilosrdně zasáhne a budete jenom nevěříce zírat a snažit si říkat, že se to nestalo. Protože to zase Hooverová skutečně umí.

Čtvrtý důležitý poznatek: Celé je to ohromně, ale opravdu ohromně sexy.

Odtáhl mě od sebe, aby se mi mohl podívat do očí, když odpovídal. „Nechci lásku obecně, Tate. Nikdy. A konkrétně tebe prostě… chci.“

Colleen Hooverová dokazuje, že psát dramatické příběhy rozhodně umí. Umí si vybrat překvapivý námět a rozepsat a vygradovat ho tak, až vás naprosto vyždíme, že pak dlouho po dočtení vůbec nevíte, co máte se svým životem dělat dál. To ona rozhodně umí a předvede to i v Odvrácené tváři lásky. Jen mám pocit, že po tom všem, co už na stránkách svých knih předvedla, se tady mohla snažit trochu víc.

„Láska není vždycky hezká věc, Tate. Někdy strávíte všechen svůj čas s nadějí, že se něco změní. Že to bude lepší. A než se vzpamatujete, jste zase na startovní čáře a někde cestou jste ztratila srdce.“

Ne že bych měla problém se do knihy začíst, to ne, ale čekala jsem trochu komplexnější příběh, pro více postav. Jasně, hlavní postavou je Miles, který vypráví hned ze dvou časových pohledů a celé je to vlastně o něm. Strašně mě ale mrzelo, že Tate nebo její bratr nedostali víc prostoru, přestože byla Tate vlastně taky vypravěčkou a velice důležitou částí knihy. Chyběl mi i její příběh. A to hodně.

Co ale rozhodně nechybělo, byl nápor erotiky. Miles s Tate mají totiž takovou dohodu, což mi sice evokuje jednu ne úplně milou knihu, ale tady to funguje (naštěstí) úplně jinak. A vede to naprosto k něčemu jinému. Takže je sice kniha plná pořádně milostných scén, ale zároveň je vše vyvážené tak, že to nikdy nebude až moc. A přiznávám, že pro čtenářky se jedná o velice atraktivní scény.

Krásné chvíle, jako je tahle, vynahrazují celou odvrácenou tvář lásky.

Odvrácené tváři lásky vlastně nemám po technické stránce co vytknout. Jedná se o pořádně vyvážený příběh a Hooverové se tam toho vepsat podařilo opravdu dost. Kniha je to hodně čtivá a příjemně vtipná, takže se rozhodně bavit budete. A taky vás s největší pravděpodobností i hodně dostane. Jen možná přece jenom budete čekat trochu víc…