Děkuju Jennifer Nivenové

Jakmile začnu číst novou knihu, hned od ní něco očekávám. Buď jsem si ji s určitým očekáváním vybrala, anebo jsem si na základě anotace a obálky udělala nějakou představu. Jasně, říká se, že bychom neměli soudit knihy podle obalu, ale děláme to všichni. Stejně tak jsem přistupovala ke knize Jennifer Nivenové: Všechny malé zázraky. Překvapivě jsem nečetla anotaci, ale podle obálky a různých reakcí na internetu jsem do ní šla s určitou představou… a víc jsem se mýlit nemohla.

Je dnes ten správný den na smrt?
Je dnes ten den?
A když ne dnes – kdy?
Na to se ptám, když stojím na úzké římse, šest pater nad zemí. Jsem tak vysoko, že jsem vlastně už součástí oblohy.
Dívám se dolů na chodník a svět se naklání. Zavírám oči a užívám si pocit, jak se se mnou všechno točí.

Theodor Finch je školní podivín a magor, Violer Markyová oblíbená holka. Jak se tihle dva dali dohromady? Ve zvonici, šest pater nad zemí. Takové seznámení ale ještě vůbec nic neznamená, nemusí k ničemu vést. Violet a Finche dal nakonec dohromady školní projekt, který je měl donutit poznat krásy jejich rodného státu. A tak spolu objížděli zvláštní a zajímavá místa v Indianě a poznávali jak jejich krásy, tak i jeden druhého. Jakmile byli spolu, nebyli Finch-magor a Violet-oblíbená holka, byli jenom Finch a Violet a byly to zázračné časy. Finch nebyl ale za toho magora označen jen tak, nějaký důvod to přeci jenom mělo a Violet na to tam taky nebyla úplně dobře, vzpamatovávala se z automobilové nehody, ze které ona vyvázla živá, ale kterou její milovaná sestra nepřežila. Ona i Finch měli nějaký důvod, proč vlastně lezli na tu zvonici, a proč oba dva potřebovali zachránit.

Dnes je váš den!
Opouštíte skvělá místa!
Jste pryč a daleko!
V jednom okamžiku Finch vyskočí a začne recitovat. Nepotřebuje knihu, má ta slova v srdci a já zapomínám číst, protože je daleko zábavnější ho pozorovat, i když jeho hlas a slova zní vážně, když recituje pasáže o temných místech, zbytečných místech a místech, kde lidé nedělají nic jiného, než čekají.

Jennifer Nivenová nenapsala tuhle knihu jen tak z nějakého zvláštního popudu. Napsala ji, protože chtěla co nejvíce přiblížit čtenářům člověka s bipolární poruchou. Chtěla, abychom aspoň trochu pochopili, co se takovému člověku honí hlavou a jak je pro něj těžké vůbec nějakým způsobem existovat. A za to jí obrovsky děkuju. Děkuju, že mi takhle otevřela obzory a že mi umožnila pochopit, co vlastně bipolární porucha je, bez toho aniž bych musela číst nějaký článek plný lékařských termínů, kterým bych stejně nerozuměla.

Hlavně jí ale děkuju za to, že napsala tak úžasnou knihu.

Charlie říká Brendě: „Nebude s ním chodit. Je jedno, co má na sobě. Bez urážky kámo.“
„V pohodě. A na Ryana Crosse seru.“ Použil jsem to slovo poprvé v životě. Je to tak osvobozující, že bych se nejraději rozeběhl po obchodě. „Seru na něj.“ Rozhodl jsem se, že nový Finch bude nadávat, kdykoli a jakkoli se mu zachce. Je to ten typ Finche, co bude stát na střeše a přemýšlet o skoku jen proto, že nemám z ničeho strach. On je fakt drsnej.

V Zázracích se střídá pohled obou hlavních hrdinů a to je to, díky čemu si uvědomíte Finchovu odlišnost a díky čemu o něm začnete trochu jinak přemýšlet. Obě postavy skvělé napsané, takže se nikdy nestane, že by vám jejich vyprávění splynulo. Finch a Violer jsou sví, jedineční a mají své myšlenky a styly přemýšlení, že je od sebe okamžitě poznáte. Violet je v podstatě obyčejná holka, která se vyrovnává se ztrátou milované sestry a která si uvědomuje, že vlastně není taková, jaká do teď byla. A Finch… je zkrátka Finch. Většina lidí ho má sice za magora a flákače, a přestože má své problémy, je to pořád strašně chytrý a milý kluk, který akorát potřebuje něčí lásku.

Všechny malé zázraky je neobyčejná kniha o životě dvou lidí, kteří potřebují pomoc od toho druhého. Přitom stačí strašně málo, aby byl člověk šťastnější. A přesně tohle se dozvíte v knize Jennifer Nivenové, která nám tak naskytla velice věrný a povedený pohled na něco, co možná ne všichni známe, ale co je potřeba pochopit. A za to jsem jí neskonale vděčná.

„Už žádná zima. Tys mi přinesl jaro, Finchi.“