Jak Will Grayson k Willu Graysonovi přišel

Reakce na knihy Johna Greena jsou velice různé. Někteří ho naprosto zbožňují a nedají na něj dopustit, někteří jeho knihám skoro až z milosti dají tu jednu hvězdičku a myslí si svoje. Já upřímně nepatřím ani k jedné skupině. Ano, z Hvězd jsem byla značně nadšená (a z obou filmů, které podle jeho knih vznikly snad ještě víc) a ostatní jeho knihy se mi vlastně dost líbily a jeho styl psaní mi značně sedl, ale… ale přece jenom mám k jeho knihám výhrady. Zatím pokaždé jsem ale z jeho knih měla naprosto jasné pocity. Viním Davida Levithana z toho, že mi u téhle naprosto zamotal hlavu! Ale jsem za to ráda.

„Nevolal jste mě?“
„O čem to mluvíš mladej?“
„William Grayson. Neříkal jste teď zrovna William Grayson? Volal mě tady někdo?“
„Cože? Ne, mladej. William Grayson je tady tenhle,“ ukáže na mě. „Tedy, možná je a možná není, ale na týhle kartě je.“
Ten kluk se na mě chvíli zmateně kouká a pak se zeptá: „Jak se jmenuješ?“
Začíná mě to děsit. Sexshop není vhodné místo na konverzaci.
Zvednu se a odpovím: „Ehm, no, Will Grayson.“
„W-I-L-L G-R-A-Y-S-O-N?“ odříkává neuvěřitelně rychle.
„No jo,“ potvrdím. „Proč se ptáš?“
Kluk se na mě chvilku kouká, hlavu trochu ke straně, jako bych ho vodil za nos, a pak konečně odpoví: „No protože já jsem taky Will Grayson.“

David Levithan pro mě není úplně novým autorem, četla jsem Den co den (rozhodně doporučuju, skvělé!) a Dashe a Lily – kniha přání, což je velice milá vánoční kniha, kterou napsal Levithan společně s Rachel Cohn. Myslela jsem si teda, že trochu vím, co od něj můžu očekávat… ale ono ne. Ono mě to totálně překvapilo. A já najednou nevím, co s tím.

Co ale vím určitě, je to, že hned první odstavec z pohledu Greenova Willa Graysona, mě naprosto, ale naprosto dostal:

„Když jsem byl malý, táta mi říkal: „Wille, můžeš si vybírat kamarády a můžeš si vybírat z nosu holuby, ale nemůžeš vybírat holuby z nosu kamarádovi.“ Když mi bylo osm, připadalo mi to jako celkem logické tvrzení, ale časem se ukázalo, že je v tom chyba hned na několika úrovních. Zaprvé, kamarády si člověk vybírat nemůže. Jinak bych totiž nikdy neskončil s Drobkem Cooperem.

A pak už jsem se jenom vezla na té povedené vlně, kterou tahle kniha představuje. Naprosto upřímně totiž věřím, že Will Grayson, Will Grayson dokáže své čtenáře hodně bavit a nezáleží na tom, kterého Willa si oblíbíte víc. (Nebo jestli budete milovat Drobka!)

Ona je tahle kniha totiž naprosto šílená a to je to, co ji táhne. Je až tak šílená a ujetá, že vlastně nevíte, jestli ji máte brát vážně, nebo radši ne. A když už si začnete myslet, že ji teda asi můžete vážně skutečně brát, přijde Drobek se svým nejvíc gay muzikálem a naprosto vás tím odrovná a zase nebudete vědět, co si máte myslet. Rozhodně se ale dobře pobavíte.

Ve vyprávění se střídají oba Willové a je na nich naprosto zřejmé, že je napsal někdo jiný. Ten Greenův se snaží být co nejvíc normální a co nejvíc zapadnout a jak už jsme u Greenových postav zvyklí, vypouští do světa zajímavé myšlenky. Levithanův Will je něco naprosto jiného a okamžitě ho poznáte už podle grafické stránky jeho projevu a vůbec, ale vůbec se nesnaží být normální. Jsou to naprosto odlišní lidé, kteří na svět nahlížejí diametrálně jinak. Jejich společné vyprávění ale perfektně funguje, nikdy se vám nemůže stát, že byste si je spletli a skvěle se doplňují.

už chci t. d. w. g. zbavit jeho práv na to být will grayson, jenže on pak pokračuje.
t. d. w. g. myslím na to, že láska je spojená s pravdou. že jedna umožňuje druhou, víš?

Takže jsem vlastně došla k závěru, že Will Grayson, Will Grayson je dost povedená kniha. Ano, šílená a ulítlá, ale proč ne? Rozhodně pobaví, protože humor Greena a Levithana našel ten správný průsečík, vlastně stejně jako všechno v téhle knize. Jen je docela škoda, že k ní nevznikl ještě hudební doprovod, protože ty Drobkovy hity by za to stály. Ale třeba se jednou dočkáme i jeho muzikálu… 🙂