Když je snazší mlčet

Odpusť mi. Megan jsem si chtěla přečíst kvůli obálce. S knižními obálkami je to všelijaké. Někdy je česká obálka hezčí než originální, někdy má člověk chuť ronit slzy, že nezůstala původní obálka. Málokdy se ale stane, že má kniha hned dvě obálky, které jsou hezké a zajímavé. Téhle knize se to poštěstilo, což je jenom dobře, protože zápletka nezní jako nic, co byste v dnešní době už nečetli v bledě i tmavě modré.

Megan nemluví. Nemluví už několik měsíců, od té noci, co zemřela její nejlepší kamarádka, od té příšerné noci, o které slíbila, že nikdy nikomu neřekne. Teď nemluví a pro většinu školy je jen třídní kuriozitou. Ale pak se před koncem školy objeví ve škole nová holka. Jasmine má spoustu vlastností, které by jí umožnily stát se jednou z populárních, ale ona si z nějakého důvodu vybere za kamarádku Megan. Najednou je všechno veselejší, barevnější – kdyby jen nad Megan nevisel stín toho, co se stalo minulé léto…

Taky vám to zní jako spousta jiných knížek, které už jste četli? V zásadě na tom není nic špatného, je to ověřený scénář: tajemství v minulosti, nějaké to drama v současnosti, do toho přihodit spoustu pocitů, kterými dospívající hrdinové oplývají ve zvýšeném množství… A proč vlastně ne, funguje to, po stopadesáté první to funguje, však jsem taky knihu zhltla jako nic, začala jsem číst odpoledne a dočetla jsem, než jsem šla spát.

Ne, že by se to autorka nesnažila ozvláštnit. Nějaké neotřelé prvky příběh nepochybně má, výhodou mu v tomto ohledu budiž skutečnost, že autorka není Američanka, nýbrž Britka. Vždycky mi přijde, že Britové nám jsou přeci jen trochu blíž (a nemyslím teď pouze geograficky) než Američané, a jejich britští teenageři se chovají víc jako dospívající u nás, což, paradoxně, v záplavě prototypických Američanů vyčnívá.

V žádném případě nemůžu říct, že by Odpusť mi. Megan byla špatná kniha. Jen se mi k ní nějak nepodařilo vytvořit citový vztah. Zčásti je to určitě tím, že není moc dlouhá (zhruba 250 stran), zčásti pak asi proto, že je Megan poměrně mladá – na začátku knihy je jí teprve patnáct let. Nejspíš jsem se tedy zase jednou minula cílovou skupinou. V zásadě si myslím, že si čtenáři (spíš tedy asi hlavně čtenářky), kteří jsou hlavní hrdince věkově bližší, knihu užijí mnohem více než já.

Když už tedy knihu „odsuzuju“ jako čtivo ideální pro věkovou skupinu kolem patnácti let, musím ale zároveň zdůraznit, že je moc dobře napsaná. Autorka vystudovala literaturu a tvůrčí psaní a překladatelka jí to taky nepokazila – text hezky plyne, nic nedrhne, a už jsem se zmiňovala, jak rychle jsem se jím pročetla. Srdceryvný příběh to taky není (i když by se o to rád snažil), takže sečteno a podtrženo, je to spíš taková oddychovka. Ale koneckonců, na oddychovém čtení není nic špatného.

V podstatě jedinou chybou knihy je to, že se jí mě nepodařilo ohromit. Není na ní nic špatného, hrozného, příšerného, nudného. Jen prostě nemá nic, čím by pro mě vyčnívala z dobrého průměru. Až na ty svoje obálky…