Když se slova hromadí uvnitř

Megan nemluví. Megan není němá, ale od osmnáctého srpna nemluví. Osmnáctého srpna zemřela její nejlepší kamarádka Hana a od té chvíle Megan nemluví. Není to ale šokem či čirou hrůzou. Megan nemluví, protože nemůže. Kdyby promluvila, mohla by všem prozradit, co se vlastně stalo… a to nejde, dala slib.

Muž je zdá se daleko. Mohla bych ho zkusit najít, ale nemůžu tu Jaspera nechat.
Tady, myslím si. Jsme tady.
Myšlenky nestačí. Potřebuju slova. Hromadí se uvnitř mě a snaží se prodrat hrdlem ven jako vězni, kteří chtějí uprchnout.

Od toho osudného srpnového večera se všechno změnilo, jak by taky ne. Zemřela Hana, Meganina nejlepší kamarádka, se kterou se kamarádily roky i přes to, že se jejich původní parta kamarádek rozdělila a Sadie s Grace se s nimi přestaly bavit. Teď se Megan snaží bez povšimnutí přežít poslední měsíce školy, což by se jí docela dařilo, kdyby si ji právě Sadie nevybrala jako svůj cíl. Sadie je ve škole oblíbená a populární holka, a tak si někoho prostě může vybrat a dobírat si ho. A je to pro ni ještě jednodušší, když jí ten někdo nemůže odporovat. Jenže pak se z Řecka přistěhuje se svou rodinou Jasmine, která zase nedokáže přestat mluvit… a tak si s Megan padnou do noty. Jenže co když Megan všechno zkazí, protože to ona přece dělá, a Jasmine ztratí?

Megan toho v sobě skrývá hodně, vinu, výčitky svědomí, svůj hlas a hlas, který jí neustále připomíná, že stejně všechno jednou zkazí a že si nezaslouží, aby ji měl někdo rád. A do toho je vhozen čtenář, který se s tím stejně jako Megan musí nějak probrat. A je toho opravdu hodně. Její němota, její vztah s mamkou, Hana, kamarád Luke, který možná není jenom kamarád, Sadie, která jí dělá jenom naschvály a teď i Jasmine.

Odpusť mi. Megan. není velice obsáhlá kniha, za to je ale (docela paradoxně) velice výmluvná. Abbie Rushtonová se soustředí na to důležité a opravdu se nenechává nikam strhnout a neodbíhá k nějakým postranním linkám. Také se jí daří vybudovat vlastně značně napínavý příběh, kdy celou dobu udržuje čtenáře v  napětí a kdy všechno povedeně vyvrcholí až v samém závěru. A díky tomu ani nevíte, co si vlastně o Megan máte myslet, protože ona vám to rozhodně neprozradí.

Když se hrneme ze třídy, Sadie vypochoduje ze dveří s Lindsay a Grace v patách, div že jí neslintají na nohy. Sadie zahlásí, aby to každý slyšel: „Nemáš zač,“ a Grace se úslužně zachichotá. Očima prchám k zemi a ruce si křížím na břiše, ale uvnitř mě to vře. Ty krávo. Pořád mám hlas, i když ho nedokážu použít. Jednoho dne, až bud moct zase mluvit, ti přesně řeknu, co si o tobě myslím.
Sadie zvedne nosánek do vzduchu a odkráčí.
Vzdychnu. Jednoho dne, až budu moct zase mluvit… Jo, jako bych se k tomu chystala. Jako bych riskovala, že vyzradím pravdu. Ne, zůstanu zticha. Koneckonců, nikdo nedokáže udržet tajemství líp než němý.

U téhle knihy rozhodně můžu říct, že je skutečně zajímavá a bude to opravdu platit. Jasně, asi by se našlo pár drobností, které nejsou perfektní, ale rozhodně se jedná o knihu, od které se jen tak neodtrhnete. V podstatě je to strašně jednoduchý příběh, ale tak dobře a zajímavě zpracovaný, že ho dokážete slupnout za jeden večer, protože budete tak zvědaví. Opravdu. To je přesně jeho hlavní výhoda – jednoduchost a přístupnost. Sice možná nebudete z knihy vyloženě nadšení, to ona asi nedokáže, ale o zklamání se taky mluvit nedá a určitě nebudete litovat, že jste jí ten čas věnovali, ten ona si rozhodně zaslouží. (Jo a už jste si ji pořádně prohlédli naživo? Hezká, že jo? :))