MECHANICKÝ ANDĚL NENÍ MECHANICKÝ: CASSANDRA CLAREOVÁ UMÍ!

Nedávno jsem se tady rozvášnil nad knižní (a teď i televizní) sérií Nástroje smrti. Někteří z vás mi psali, že bych si měl přečíst i Mechanického anděla, první díl trilogie Pekelné stroje. A tak jsem se do toho dal. Jak to dopadlo? Čtěte dál!

Hned na začátku mě nadchlo, že se zase vracím do toho úžasného světa, který Cassandra Clareová stvořila. Do světa lovců stínů, upírů, stél a všemožných pravidel, která my civilové nemůžeme pochopit. Těšil jsem se na sympatické hrdiny (všimli jste si, že všichni kladní hrdinové v autorčiných knihách mají ostře řezané rysy a zejména lícní kosti?), dialogy okořeněné humorem a samozřejmě na pořádnou dávku dobrodružství.

Prostředí viktoriánského Londýna je skvělé. Steampunkové využití mechanických strojů coby hrozby číslo jedna považuju za geniální. Jak osvěžující změna oproti všem těm vlkodlakům, upírům a další havěti, které jsou fantasy pro mládež v poslední době plné! Frankensteinovský motiv stvoření něčeho ďábelského se do uliček špinavého, mlhami zahaleného Londýna hodí. Chybí už jenom Jack Rozparovač.

Cassandra Clareová zkrátka nepíše mechanicky – ačkoliv se to slovo v názvu knihy objevuje. Někteří autoři píšící série (koukám se na tebe, Suzanne Collinsová!) mají tendenci sklouzávat k automatickému psaní, opakování a nulovému vývoji. Clareová taková není – mohla by klidně psát nová dobrodružství Clary, Jace, Aleca, Izzy a Simona, ale ona místo toho začne sbírat informace o Londýně 19. století (historické romány jsou nesmírně těžké na psaní – pokud mají za něco stát, musíte projít hromadu zdrojů) a vytvoří hromadu nových postav.

Ano, Will je se svými drzými až jedovatými poznámkami v podstatě Jace a Tess je zřejmě varianta na Clary, ale Willův parabátai Jem, který vzhledem připomíná ducha, namyšlená fiflenka Jessmine i vedoucí Institutu Charlotte jsou skvěle propracované nové postavy.

Zápletka je skvělá, bavila mě víc než u Nástrojů smrti. Líbilo se mi, že nadpřirozeno zde v podstatě nehrálo žádnou extra velkou roli. O zvraty a překvapení není nouze a pár mých oblíbených postav se konce knihy bohužel nedožilo, což mě coby fanouška mrzí, ale z literárního hlediska mé srdce plesá, protože tahle nemilosrdnost knihám dodává šťávu ve stylu Hry o trůny.

Jediné, co bych vytknul, byla menší dávka humoru než v Nástrojích smrti. Zatímco při Jacových a Simonových hláškách jsem se často křenil od ucha k uchu, v Mechanickém andělovi jsou tyhle momenty vzácné – smrskávají se jen na flirtování „zkaženého“ Willa s „nevinnou“ Tess. Je jasné, že postavy nemůžou otevřeně dělat narážky jako mladí lidé v 21. století, viktoriánská morálka je přeci jenom upjatější, ale ke konci to Cassandra Clareová brala možná až moc vážně.

Každopádně už se těším na Mechanického prince – vychází 20. května! Jsem moc zvědavý, jak se to celé zaplete – pokud máte přečtené Nástroje smrti, tušíte, co se s Willem a Jemem a Tess stane, ale jakým způsobem k tomu dojde, na to si rád počkám.