„Někdo vás bodl do krku, mladá dámo.“

To je první věta nové Hooverové. Ano, je to romantický příběh. A takhle prostě začíná. Pokud jste už od Hooverové něco četli, asi se zas tak nedivíte – to je celá ona.

Na druhé straně, v něčem si tady není až tak podobná. Zvykla jsem si totiž na naprosto originální příběhy, zatímco Odvrácená tvář lásky přináší v podstatě ověřený scénář: potká se hrdinka s osudovým mužem, mocně to zajiskří, dohodnou se, že zůstane jenom při sexu, pak se do sebe zamilují.

Ale nechtějí spolu být, protože jeden vytrvale řeší něco ze své minulosti. Nebo spíš neřeší, prostě se v tom plácá. Toto něco je nám odkrýváno postupně, až jsme napjatí jako guma od trenek. Klasika, ne?

Jo. Ovšem Hooverové se musí nechat, že to prostě umí napsat jinak, a některým obehraným trikům se radši vyhne – takže třeba nemusíme sto stran sledovat, jak kolem sebe ústřední dvojice sto stran nerozhodně skáče, nebo jak si dalších sto stran rvou vlasy („Byla to chyba.“ a „Neměli jsme to dělat.“ a král říše všech zbytečných slibů: „Zkrotím své srdce a budu se od něj držet dál.“).

Taky se zde nerozmazává celá série nedorozumění. Naopak. Věci se vyříkají naprosto otevřeně. Chvílemi by se člověk až zakuckal tím čajem & vánočním pečivem.

„Všichni chtějí lásku,“ namítla jsem. „Nebo aspoň sex. To je lidská přirozenost.“
Nemůžu uvěřit, že se bavíme o tomhle.
Založil si ruce na prsou. Nohy měl zkřížené v kotnících. Všimla jsem si už, že tohle je jeho osobní obrana. Znova vztyčil svůj neviditelný štít, chránil se jím, aby mi neprozradil až moc.
„Většina lidí neumí mít jedno bez druhýho,“ odpověděl. „Takže mi přišlo snadnější vzdát se obojího.“ Prohlížel si mě a čekal, jak budu na jeho slova reagovat. Snažila jsem se ze všech sil, abych na sobě nedala nic znát.
„A co z toho teda nechceš, Milesi?“ Můj hlas zněl trapně slabě. „Lásku, nebo sex?“
Jeho oči zůstaly stejné, ale ústa se zvlnila ve vzdáleném náznaku úsměvu. „Myslím, že na tohle už odpověď znáš, Tate.“

Pak tam je i spousta klišé. Matu vás? To je mými divokými poznámkami. Nikdy si u ničeho tak šíleně nečmárám do notýsku jako u Hooverové. DŹÍZS, takové KLIŠÉ. Pak o stranu dál ILOVEIT ILOVEIT. Nebo. Nevěděla jsem, co si mám o Milesovi nebo o tom polibku myslet.
NEŘEŠ. (Proč je vůbec tak důležité něco si myslet o polibku? Ale já vím, já vím. Může to znamenat tolik! A jindy třeba nic…)

Hooverová vás prostě zase rozhodí.

Jo tady taky jedna taková poznámka: Džízs strašný klišé, zraněný odtažitý muž dělá charitu.

Koupí deku bezdomovci. Ale no tak! Zas takovej klaďas být nemusí!

No když jsme u klaďasů, tak tady se Hooverové taky povedlo něco unikátního. Na jednu stranu je Miles v podstatě ke své pouze milence velmi pozorný, chvílemi až milý. Což jindy tihle bezcitní drsňáci nebývají, že.

Na druhou stranu je tam několik momentů, při kterých jsem opravdu zalapala po dechu – tohle kdyby mi někdo udělal, sesypu se totálně a odstěhuju se, nevím, do jiné galaxie? (Mám to napsat? Nevím. Nebudu to psát. Abyste si nepomysleli, že to je zase vůl na způsob Hardina. To fakt ne. Hardin je jiný level.)

Zase se tady trochu zakecávám sama se sebou.

Zmíním ještě tu romantickou stránku. Rozhodně tady nechybí ty věty, co vám budou řezat do živého. Za mě tahle:

„Láska není vždycky hezká věc, Tate. Někdy strávíte všechen svůj čas nadějí, že se něco změní. Že to bude lepší. A než se vzpamatujete, jste zase na startovní čáře, a někde cestou jste ztratila srdce.“

Prostě Hooverová je opět velkou literární událostí a vy byste si ji neměli nechat ujít. Nebudete litovat.