„Pokud jeden z dvojice zemře, umírá i ten druhý!“

Přesně tahle strašná věta platí v Cassiině světě. Rodičům se vždycky narodí dvojčata – holka a kluk, a opravdu vždycky je jedno z nich nějak jiné, znetvořené, postižené nebo prostě nějakým způsobem odlišné od toho druhého dvojčete. Tomuhle dvojčeti se říká Omega a jeho perfektnímu sourozenci Alfa.

Jakmile se na Omegovi jeho odlišnost projeví, je načase, aby ho rodina dala pryč. Žádný Omega nemůže žít se svojí Alfa rodinou, to on představuje pro svého Alfa sourozence nebezpečí. Proto Alfové a Omegové žijí odděleně. Jsou přece ale stále rodina, mají tedy nějaké vazby? Nemají, Alfům se nepřísluší, aby se s Omegy stýkali a Omegové rozhodně nesmí vyhledávat své Alfské sourozence. Pokud se nejedná o výjimečnou situaci, takovou, která by jednoho z nich ohrožovala na životě. Protože v takovém případě je ohrožen i ten druhý. Jakmile se totiž jednomu ze sourozenců něco stane, cítí a zažívá to i ten druhý. Pokud je jeden z nich nemocný, je nemocný i ten druhý a pokud jeden z nich umírá, umírá i ten druhý. Cassandra se Zachem nebyli rozděleni hned po porodu, jak to bývá zvykem. U nich totiž nebylo třináct let jasné, kdo z nich je vlastně Omegou a kdo Alfou. Cassandra to velice dobře skrývala. Cass totiž nemá žádné viditelné postižení, žádnou jasnou známku Omegovské existence, Cass je věštkyně. Její schopnost nelze nijak výrazně ovládat, ale skrývat se jí to dařilo dlouho, nicméně nakonec byla prozrazena a poslána k Omegům. Její bratr od té doby udělal obrovskou politickou kariéru, je až nechvalně známý jako Reformátor a je jedním z mála lidí, kterých se všichni – Omegové i Alfové, obávají. Zach si udělal mnoho nepřátel, takže se není čemu divit, když se obává o Cassin život, samozřejmě z vlastních důvodů. Proto nechává Cass zavřít do žalářů, aby jí a hlavně jemu nehrozilo žádné nebezpečí. Cass se ale stejně jako ostatní Alfové nevzdává…

Říká se, že dvojčata se začala objevovat ve třetí a čtvrté generaci po Předtím. V Dlouhé zimě nejdřív žádná dvojčata nebyla, vlastně se nerodily skoro žádné děti, a z těch narozených jen málokteré přežilo. Byly to časy, kdy se těla samovolně rozpadala a novorozenci byli tak zmrzačení, že se ani nepodobali lidem. Z těch málo, kteří přežili, byla jen hrstka plodných, takže se zdálo, že s lidskou rasou je konec. A pak najednou ten příval dvojčat, který se zpočátku musel jevit jako požehnání v zoufalém úsilí lidstva postavit se na nohy – tolik dětí, a tolik z nich normálních!

Nápad. Francesca Haigová měla rozhodně zajímavý nápad, který se jí popravdě docela slušně povedl rozvést a rozepsat. Celý ten dystopický svět působí dobře (tak dobře, jak může dystopický svět na čtenáře působit, přece jenom je to dystopie). Prostě je takový normální, nic extra přehnaného a neuvěřitelného, ke všemu má čtenář dostatek vysvětlení a všechno dává smysl.

Příběh se docela slušně rozjíždí a rozvíjí a je vlastně značně čtivý, i když zde může nastat první problém. Příběh skutečně povedeně postupuje a směřuje k mnoha událostem, ale mohl by být značně svižnější. Kázání ohně není přece jenom úplně útlá kniha, autorka se soustředí na hodně popisů a to celou knihu dost zpomaluje. Pravdou je, že v takovém světě jsou popisy a vysvětlení potřeba, ale mohlo všeho být trochu méně. Kniha by pak byla o dost čtivější.

Celkově se jedná opravdu o povedený příběh, ale vlastně o takový, který nedokáže zas úplně nadchnout, nicméně ani urazit. Ten hlavní motiv s dvojčaty a všechno, co se týká dvojčat, je rozhodně značně originální, ale všechno ostatní, to dystopické a ten boj za svobodu, to už tu někdy bylo. Je sice pravda, že Kázání ohně dokáže hned několikrát upřímně překvapit a dokáže docela slušně zabavit, ale na úplné strhnutí a pohlcení svých čtenářů bohužel nemá.

Co se ale vůbec, ale vůbec nepovedlo, je romantická linka. Ta je v celé knize zcela zbytečná a naprosto jasně vynucená. Jako kdyby autorce při odevzdání textu redakce řekla, že bez romantiky jí knihu nevydají, a ona jí tam narychlo doplnila.

Nakonec se ozval Radní. „Vodila jsi nás za noc pěkně dlouho, děvče. Nebýt tvého bratra, mohla jsi z nás dělat hlupáky navždy.“ Vrazil značkovací železo znovu do ohně tak prudce, až proti mřížce zasršely jiskry. „Myslela sis, že jsi jiná než ostatní špinaví Omegové?“ Držadlo železa svíral stále v ruce. „Lepší než oni jen proto, že jsi věštkyně?“

Kázání ohně je prvním dílem plánované trilogie a po přečtení je myslím každému čtenáři jasné, jakým směrem se příběh bude ubírat, tak moc překvapivá série být asi nedokáže. Ale věřím, že i tento v literatuře pro mladé dospělé už známý scénář příběhu může nakonec Francesca Haigová zvládnout zajímavě a povedeně. A hlavně věřím, že všechny bude velice zajímat, jak to vlastně bylo v Předtím a co vlastně znamenají dvojčata…