Příběh, který musíte vyprávět

Máte nějakou radu pro začínající autory? Klasická otázka, kterou tak často nacházíme na konci rozhovorů. Už jsem ji četla milionkrát, a odpovědi taky, většina z nich je jako přes kopírák. A za ten čas už jsem si na to vytvořila vlastní názor. Čirou náhodou ho úplně dokonale shrnula Ava Dellaira:

„Řekla bych, že nejlepší rada, která tedy přinejmenším mně hodně pomohla, byla prostě napsat něco, co napsat musíte. Napsat něco, co milujete tak moc, že si dovedete představit, že s tím žijete celý život. Protože pro mě spočívá rozdíl mezi Dopisy na konec světa a jinými věcmi, které jsem se pokoušela napsat, v tom, že jsem je chtěla napsat tak moc, že jsem věděla, že na tom budu pracovat, dokud to nebude dobré. První nástřel nepřipomínal nic, z čeho by jednoho dne mohl vzejít román, ale stejně jsem to pořád přepisovala a vytvořila tuny verzí a počkala na odezvu od jiných lidí, protože to byl příběh, který jsem prostě potřebovala povyprávět. Nesnažila jsem se to napsat, abych to mohla zkusit vydat. Samozřejmě jsem snila o tom, že se to podaří, o tom nejspíš sní každý spisovatel, ale myslím, že spíš zevnitř než zvenčí. Místo toho, abych se snažila vytvořit něco, co by mě před světem potvrdilo jako spisovatelku, jsem si říkala: z čeho mám pocit, že to skutečně potřebuju napsat, čemu věřím? A čemu věřím dost na to, abych se do toho pustila?“

Tenhle překlad mě velmi vyčerpal, a pořád to vypadá strašně, ale ona má taky „že“ třikrát v jedné větě, já za to nemůžu. Originál radši nehledejte, dovolila jsem si několik volnějších formulací. Každopádně smysl zůstává. Nesnažte se sesmolit něco, o čem si myslíte, že z vás udělá spisovatele. Položte na papír příběh, který ve vás žije tak mocně, že potřebuje ven.

Tady by se vlastně hodilo něco, co v jednom dopise píše Laurel:

Možná, že když svůj příběh povíme, ať už je jakkoliv ošklivý, už nás nebude ovládat. Ovládneme my jeho. A možná, že dospívání je hlavně o tom uvědomit si, že nemusíme být jen postavičkou, které příběh nařídí, kam jít. Uvědomit si, že ten příběh můžeme psát sami.

Náročné, že.
Ona ta kniha ani není klasickou YA romancí, tím lehkým čtivem na léto.
Je podzim! Deprrrrese.
Ale vážně.
Je to moc hezké a čtivé, ale dost možná nebudete vědět, co si o tom myslet.

Na chvilku zpátky k autorce.

Ava Dellaira se sice chtěla stát spisovatelkou, neměla o tom ovšem moc konkrétní představy. Pak se seznámila se Stephenem Chobskym, který právě pracoval na filmové verzi svého románu Ten, kdo stojí v koutě. Ava byla součástí tvůrčí skupiny, takže se potkávali často. A když si velikán Chobsky přečetl kus jejího textu, řekl jí, že by měla napsat knihu. Pustila se do toho.

Po citové stránce čerpala částečně ze svých zkušeností, jelikož jí krátce předtím zemřela máma, s čím se pochopitelně jen těžko vyrovnávala.

Co se týče konkrétních dopisů, které hrdinka adresuje různým osobnostem z oblasti hudby a filmu, tady si Ava vybírala podle svého vkusu, podle svých lásek. Jak sama říká, popkultura ji zajímá, a koneckonců je to něco, co v nás dokáže vyvolat silné emoce. Znáte to – posloucháte nějakou píseň a přijde vám, jako by byla napsaná pro vás a o vašem životě.

A pak se vám třeba už napořád spájí s určitým obdobím. Že se třeba z ničeho nic usmějete, když ji po letech slyšíte z rádia. Nebo se rozeřvete, i to se stává.

Chboského bych si taky chtěla přečíst. Je to jedna z položek na mém nekonečném to-read seznamu, a je v prioritách. Z nějakého důvodu mám pocit, že to bude lepší než Dopisy na konec světa, ale to je možná jenom tím, že Chbosky mi prostě už přijde jako klasika.

Mám tady ještě pár citací, uzavřu jednou veselou, znáte to z filmů, ty závěrečné večírky, kdy se hrdinové tančí ve vyzdobené tělocvičně, pijí punč a pak konečně pochopí, že patří k sobě. Laurel tam jde ve skvělém outfitu, který nikdo neocení, a její doprovod je tak trochu katastrofa, a to nejen svými tanečními schopnostmi:

Snažila jsem se sladit s Evanovým rytmem, ale zjistila jsem, že vlastně žádný nemá, a když mě chytnul a snažil se mnou kymácet kolem, přála jsem si jediné, odklátit se pryč. Evan neustále vystrkoval pánev, a čím dál jsem od něj tancovala, tím víc se mě snažil přitáhnout a tím usilovněji jsem tancovala dál od něj. Písnička končila a já si všimla, že sleduje svoji expřítelkyni Britt na opačné straně sálu. Z růžové žvýkačky dělala bubliny, které jí ladily k růžovým saténovým šatům, a houpala se z nohy na nohu. Evan by zjevně dal přednost jejímu saténu a melounové příchuti.

Jooo a třeba co má Ava ráda za čtení? Třeba Greenovo Hledání Aljašky, nebo taky zde zatím neznámý román Speak od Laurie Halse Andersonové. Myslela jsem, že uděláme reklamu CooBoo, pak jsem zjistila, že to v edičním plánu máme my, tak tedy dělám reklamu nám – vyjde to příští rok pod názvem Když stromy mluví (pracovní…).

Můžu udělat reklamu i CooBoo a říct, že jsem dostala recenzní výtisk Aristoteles a Dante odhalují zázraky vesmíru. Recenze coming soon!

Tím končím.
Vždycky si říkám – tak stranu, maximálně stranu. A pak jsem najednou na konci druhé. Kdo z vás to v této moderní chvátající době dočte do konce? Ale zase – jste čtenáři a máte to v krvi, mohli byste… Pokud čtete tato slova, pak: DÍKY MOC!