Sněží, sněží… aneb Ta nová Johnsonová

Ten nový Green. Tak se tomu asi zjednodušeně bude říkat, přestože je pouze spoluautorem a další dvě jeho kolegyně spisovatelky za ním svými výkony nikterak nezaostávají.

Je dost možné, že slovo nikterak jsem použila poprvé v životě.
Kdo by si byl pomyslel, že to bude zrovna v recenzi na Greena.

Tedy, Greena,  Myracleovou a Johnsonovou. A ta posledně jmenovaná se mi asi líbila nejvíc. Překvápko, že? Ovšem Green tady popravdě docela bezostyšně recykluje své předchozí knihy, vytahuje ověřené vzorce, a stále baví, to ano, ale ne že by zrovna oslňoval.

Na druhé straně, řekla bych, že třeba ten chlápek, zabalený od hlavy k patě v alobalu, co se svým klidným tempem posouvá napříč všemi třemi příběhy, byl stopro Greenův nápad. Pokud to ovšem takříkajíc nenapsal život sám.

Zpátky k Johnsonové.

Jubilee díky sněhové bouři uvízne v nějaké hloupé vesnici, z nepochopitelného důvodu se rozhodne přijmout pozvání od úplně cizího kluka a vzápětí s ním skutečně odchází. Když dojdou k té zamrzlé říčce, už jsem si byla skoro jistá, že tohle nebude žádná romance, romance je úplně vyloučená, tady je ve vzduchu cítit krrrrreeev!

Nic strašného se nestalo.
Možná jsem jenom paranoidní.
Dva kráčejí vstříc společné budoucnosti, já čekám masakr. Co to o mně asi vypovídá?

Zajímavé je, že tady vystupuje jistý Noah, víceméně vzorný, rodiči schválený přítel, jemuž sice chybí vášeň, ale zato má určitě skvělou budoucnost, a obecně mi přišel jako dvojče Noaha z knihy After od Anny Todd (najednou nemůžu uvěřit, že jsem to opravdu přečetla).

Takže pokud vám náhodou zkříží cestu nějaký Noah, počkejte si na někoho s tetováním, ha-ha.
Neee to jen tak kecám.

Jubilee se zabydlí u této úplně cizí rodiny, protože vlak prostě nejede a rodiče jsou ve vězení (zúčastnili se v jednom supermarketu divoké bitvy o nějaké položky ze Santovy vánoční vesnice, policie pro nadšené sběratele neměla moc pochopení). Zabydlí se až pozoruhodně rychle:

Zazubila se na mě.
„Hrála sis se Stuartem?“ zeptala se.
To byla drsná otázka. Jsem hnusná špatná ženská. I to pětileté dítě to vědělo.
„Ano,“ pokusila jsem se uchovat si trochu důstojnosti. „Hráli jsme Past na myši. Jaký byl sníh, Rachel?“
„Máma říká, že se Stuartovi líbíš. Já si umím dát kuličku do nosu. Chceš to vidět?“
„Ne, asi bys neměla –“

Článek by neměl být moc dlouhý, protože je moderní doba a vy určitě někam spěcháte. Takže Greena úplně přeskočím a poslední povídku napsala Lauren Myracleová. (Zázraková, fakt se jmenuje Zázraková, ano? Ostatně Green je taky v podstatě Honza Zelený…) Nese skvělý název Archanděl prasátek.

Příběh se točí kolem jedné trochu sobecké holky a jednoho zapomenutého miniprasátka. Pochopitelně jsem ještě ani neměla dočteno, a už jsem zuřivě googlovala ty růžové čumáčky, co se vejdou do hrníčku. Je to vůbec možné?

Sněží, sněží je dobrá sbírka. Jeden bloger mi teď říkal, že to nebude číst, protože povídky ho nezajímají (čau Péťo!). Blboooost! Vážně, a tyhle příběhy jsou navíc napsané hodně podobným stylem a postavy mezi nimi volně procházejí, takže dohromady to tvoří velmi kompaktní celek.

Uvidíte sami.
Omlouvám se všem, kterým vydání nebude pasovat do knihovny. Bylo to odsouhlaseno vyššími místy v zájmu početné většiny, která v minulosti upřednostnila vydání Knižního klubu, té to totiž do knihovny naopak pasovat bude. Až na tu značku. No nic.

Mějte se, čtěte a bavte se, a nechoďte s cizími kluky ve sněhu přes řeku, není všechno jako v knížkách!