Stydím se, ale je to tak

Přečetla jsem první díl After. Bylo to dobrovolné rozhodnutí, ani mě nikdo nenutil číst až do konce, vůbec nebylo zapotřebí. Zhltla jsem to jako malinu. Nesuďte mě, dokud nevíte, o čem mluvím.

Ano, je to hloupá knížka, objektivně vzato na ní ani není nic zajímavého. Zápletka úplně obyčejná, děj předvídatelný, vtipem to taky nesrší a sexuální scény jsou jaksi průměrné. Nemáte se ani moc s kým ztotožnit, protože hrdinka je nána pitomá a hrdina majetnický podrazák.

Hardin se pořád tvářil naštvaně, když vyjížděl z parkoviště. Pustil hodně nahlas autorádio a já se natáhla, abych ho ztlumila.
„Nedotýkej se toho!“ vyštěkl na mě.
„Jestli se hodláš chovat takhle, nikam s tebou nejedu.“ Myslela jsem to vážně. To si radši vystoupím. Nevěděla jsem, kde jsme, ale radši si někoho stopnu, aby mě odvezl zpátky na kolej.
„Nehodlám. Jenom nesahej na to rádio.“
Vzpomněla jsem si, jak mi vyhazoval poznámky do vzduchu. Na oplátku jsem mu zatoužila vyrvat rádio z palubní desky a vyhodit ho z okna.

Přesto je to čtivé. Až zoufale, nesmyslně čtivé. Jak psala jedna holka na Goodreads, tahle kniha je jako balíček chipsů. Klidně ji můžete otevřít jen tak mimochodem, ale jakmile začnete, už vám nedá pokoj. Ještě kousek, ještě kousek, pak to odložím na později. No jasně.

Jak se to té ženské povedlo? Krom jiného si určitě hodně pomohla krátkými kapitolami. Když se vám chce spát a při zběžném listování zjistíte, že máte před sebou patnáct stran, asi to spíš hodíte na noční stolek. Tady vás ale vždycky čekají maximálně tři.

Co mě překvapilo víc, děj je velmi nahuštěný, ne jenom v tom smyslu, že se pořád něco děje, ale že se všechno stane ve velmi krátkém časovém období. Žádné skoky, žádné shrnutí, týden, kdy by se ti dva vůbec neviděli. Sype se to jedno za druhým, druhá kapitola začíná tam, kde předešlá skončila. Což je, pochopitelně, často zrovna nějaká citově vypjatá situace.

Ačkoli citově vypjaté je to pořád.

Dál to nebudu rozebírat. Ovšem pokud se sami věnujete psaní, doporučuji všimnout si toho blíže. Literárními kvalitami After rozhodně neoplývá, ale něco důležitého by se tady dalo naučit – jak si dokonale podmaníte čtenáře.

„Já vím, že jsem to podělal –“
„Podělal?!“ zaječela jsem.

Jinak mě docela děsilo pomyšlení, že tohle můžou číst úplné davy naivních amerických dívek, jejichž rozlišovací schopnost nemusí být dostatečně vyvinutá na to, aby si pak uvědomily, že Hardinovo chování je psychopatické. A až je pak někdo začne ve vztahu psychicky likvidovat, pobrečí si do polštáře a odmávnou to s tím, že je to prostě „bad boy.“

Na posledních stránkách jsem si říkala, že tohle prostě nemůže mít smysluplné pokračování. Jakákoli holka se zbytky rozumu a hlavně sebeúcty by se sbalila a už s tím člověkem nepromluvila ani slovo. To mi snad i nevěra přijde jako víc lidský prohřešek. Oproti tomu, co udělal Hardin.

To je prostě moc.

Spousta lidí si myslí, že čím větší láska, tím větší bolest, a že jedno ke druhému patří. Ale to je úplně zvrácený názor. Nevěřte tomu. Nevěřte Hardinovi.

Čtení zdar! A ať se vám daří – ve vztazích, ve škole, ve všem, co děláte 🙂