Vesmír daleko větší než rozum

Románů v dopise jste pravděpodobně četli už několik. Jenže autor těchto dopisů psal s největší pravděpodobností jedné určité, žijící osobě, že? Tak to Laurel, hlavní hrdinka Dopisů na konec světa ne. Ta píše mnoha lidem… kteří už ale dávno nežijí.

May zašeptala: „Jsme víly.“
Vysvětlila mi, že každá sedmá generace dětí v naší rodině tu kouzelnou schopnost zdědí. Řekla mi, že to máme v genech. A jelikož jsme víly, tak prý dokážeme s neviditelnými čarodějnicemi bojovat.
„Pojď,“ vytahovala mě z postele. „Seš připravená naučit se svoje první kouzlo?“

Začalo to úkolem na hodinu angličtiny, kdy si všichni měli někoho vybrat a napsat mu dopis. Pro Laurel to ale začalo dávno předtím, než si ke splnění úkolu vybrala Kurta Cobaina. Začalo to před několika měsíci, kdy si se sestrou May vyrazily do kina… ze kterého se ale vrátila Laurel sama. Od té doby Laurel nedělá nic jiného, než že se vyrovnává s její ztrátou. Dokonce se rozhodla změnit střední školu, protože by nevydržela být „ten chudák po May“. A to všechno změnilo: začala psát dopisy na konec světa, skamarádila se s Nathalií a Hannou, poznala Skye a vstoupila do svých pubertálních let.

V první řadě neznám nikoho, kdo by měl dokonalou rodinu. Myslím, že proto si vytváříme vlastní. Rodiny normálních mimoňů. Tak se dívám na své přátele.

Laurel si pro své dopisy vybírá zajímavé lidi, Kurta Cobaina, Amelii Earhartovou a mnoho dalších. Každému píše z nějakého důvodu, každá z těch osobností má pro ni nějaký jiný význam. Vždycky začne tím, proč si právě jeho nebo jí vybrala, kvůli čemu jim píše, a pak vypráví svou část příběhu. Vypráví o tom, co zažila ve škole, co se dělo kolem ní, o čem přemýšlí, jak vzpomíná na to, co se stalo May a jak o ni vlastně přišla. Laurel toho má na vypravování opravdu hodně a hodně toho v sobě dusí.

Dopisy na konec světa nejsou úplně hlubokou knihou se složitostmi. Přesto se ale nejedná o žádný hloupoučký příběh. Laurel je v prváku na nové střední škole, kde nikoho nezná, vyrovnává se se ztrátou milované sestry a snaží se pochopit, proč se její matka odstěhovala až někam do Kalifornie. A zažívá svých hodně poprvé… první párty, poprvé hodně alkoholu, první vynechávání školy, první kluk, často přemýšlí o sobě a o tom, co se sebou vlastně dělá… prostě takové ty věci, které člověk začíná dělat a o kterých začíná přemýšlet na střední. A z tohoto důvodu jsou Dopisy na konec světa vlastně strašně super, protože nic nepřikrášlují. Střední není procházka růžovým sadem (tedy, co v životě skutečně je, že ano), každý se v té době hodně řešíme a hodně začínáme řešit, co se děje kolem nás, a Laurel to všechno přesně a jednoduše vystihuje a píše ve svých dopisech. Možná proto by se někomu mohla zdát kniha lehce patetická a lehce o ničem, ale není přesně taková naše doba na střední?

Někdy, když mluvíme, slyšíme ticho. Nebo jen ozvěnu. Jako by hlučně stoupala z našeho nitra. A to člověku jen přidá na osamělosti. Ale stává se to jen tehdy, kdy pořádně neposloucháme. Znamená to, že na to naslouchání nejsme připraveni. Protože pokaždé, když promluvíme, ozve se jeden hlas. To nám odpovídá svět.

Jasně, jak Laurel, tak i některá dění v Dopisech nás dokáží přivést k lehkému ušklíbnutí a jistým nemilým poznámkám. To určitě ano. Nicméně nic neubírá knize na čtivosti. Laurel nás neprovádí pouze svými zážitky ze střední, snaží se pochopit i svoji rodinu a proč se stalo to, co se stalo a kde jsou jako rodina teď. Nemá to lehké, ale když pochopí, kam se se svým životem vlastně dostala, dokáže se z toho aspoň trochu dostat.

Určitě existuje spousta knih s podobnou tématikou a podobnými problémy, jaké nabízí na svých stránkách i Dopisy na konec světa a určitě budou některé z nich mnohem lepší než právě Dopisy. Ne všechny ale budou mít k tomu všemu ještě tak milou hlavní hrdinku a tak nádhernou obálku, tak proč tedy po Dopisech na konec světa nesáhnout?

Judy, četla jsem, že tvoje první vzpomínka byla na hudbu. Hudbu naplňující váš domov. A jednoho dne hudba najednou unikla oknem ven. Po zbytek života ses za ní musela hnát.