Zírání dovoleno

Jak říká Alex, hlavní hrdinka knihy Uvnitř mé hlavy, lidé považují realitu za samozřejmost. Je to přece jenom realita, že ano, tak proč o ní pochybovat… slunce každé ráno vyjde a do školy a do práce taky budeme muset vždycky. Jenže zrovna pro Alex je realita luxus, na který se ona spolehnout nemůže.

Někdy mám pocit, že lidé považují realitu za samozřejmost. Poznáte třeba rozdíl mezi snem a skutečným životem. Když jste ponořeni do snu, nemusíte si to vůbec uvědomovat, ale jakmile se probudíte, víte, že sen byl jen sen a ať už se v něm událo cokoliv dobrého či zlého, nebylo to skutečné. Pokud nežijeme v Matrixu, je tento svět skutečný, skutečné je vše, co v něm uděláte, a nic víc nepotřebujete vědět. Lidé to berou jako samozřejmost.

Alex byla diagnostikována jako paranoidní schizofrenička, takže se občas musí víckrát ujistit, že to, co se děje, se děje opravdu a že ji třeba zrovna nesleduje banda komunistů. Takový život není rozhodně jednoduchý, ale Alex přišla na to, že když něco vyfotí a na fotce to zůstane, bude to skutečné a může se na to spolehnout. Už ale od svých sedmi let si není jistá, jestli si nevymyslela jednoho modrookého kluka, kterého potkala v obchodě. Jenže pak Milese potká na střední škole, kam nově nastupuje… a stále si není jistá, je tedy Miles skutečný, nebo si ho opravdu pouze vymyslela?

Mám poslední dobou pocit, že čtu čím dál tím víc knih, jejichž hlavní hrdina je nějak psychicky nemocný. Rozhodně netvrdím, že by něco takového bylo špatně, naopak jsem velice ráda, když se rozšířím obzory a dozvím se, jak jiní lidé vidí svět. Ne vždy se ale autorovi povede, abych si o takovém životě udělala přesný obrázek. Francesca Zappia našla tu správnou rovnováhu: Uvnitř mé hlavy není přehnaně depresivní a smutné, naopak, a zároveň je to velice povedeně utvořený příběh.

„Jsi v klubu?
Odmlčel se. „Ano.“
„Jsi Jetta.“
Zavrtěl hlavou.
Zamračila jsem se. „Thea?“
„Ne.“
„No, pokud nejsi ani jedna z nich, tak musíš být já.“
Zamrkal.
„Jsem to já?“ zeptala jsem se.
„Nedokázal jsem myslet na nikoho jiného.“

V Uvnitř mé hlavy je klíčová hlavní hrdinka Alex (ono taky v které knize není klíčová hlavní postava, že jo), ale ve většině knih se můžeme na hlavního hrdinu spolehnout. Je to přece jenom hlavní postava, na příběh se díváte jeho očima, takže to, co vidí, musí být skutečné. A ejhle, v tomhle Alex značně zklamává. Jí vlastně nemůžete věřit vůbec nic, protože ona sama si vlastně nemůže věřit. A to je to, co táhne celý příběh, je ten Miles skutečný, nebo si ho, chudák Alex, opravdu jenom vymyslela?

Na co se ale můžete u Alex spolehnout, je její smysl pro humor. Celá kniha je propletená skvělými hláškami a dobře naladěným humorem, takže se určitě budete bavit. A nejen to, protože Uvnitř mé hlavy je rozhodně kniha, která si vás strašně jednoduše vtáhne do sebe a do které nebudete mít vůbec problém se začíst. A rozhodně ji budete dočítat se zatajeným dechem, na to se rozhodně můžete spolehnout.