„Sice to není vidět, ale uvnitř se usmívám.“

Libby Stroutová před pár lety získala nálepku „nejtlustší teenagerka Ameriky“, v té době ji museli vysekat z vlastního domu, protože byla už tak velká, že se nebyla schopná zvednout z postele a z domu sama vyjít. Jack Masselin trpí prosopagnosií, kvůli které není schopen rozpoznávat obličeje. Ví, kdo jsou jeho rodiče a bratři, zná je, ale jakmile ráno vyjde ze svého pokoje, nic v hlavě mu nespojí obličeje, které před sebou vidí, se svými nejmilovanějšími.

Libby se po dlouhé době vrací do školy, o několik desítek kilo lehčí, ale pořád opravdu velká. Pro Jacka je to jako vždy skoro nový a těžký den ve škole, protože nikdo o jeho poruše neví, ani jeho rodina, ani přítelkyně, kterou si den před tím spletl s její sestřenicí, protože jsou si sakra tak podobné. Libby a Jack jsou skutečně neobyčejní hrdinové… a Tíha vesmíru je jejich neobyčejná lovestory.

„Libby Stroutová.“ Jeho ústa i oči jsou vážné. Nemyslím, že jsem ho někdy předtím viděla tak vážného. „Někdo tě chce.“

Pokud jste četli Všechny malé zázraky, pak je vám jasné, že tvorba Jennifer Nivenové je hodně jedinečná. Píše o neobyčejných lidech se zvláštními, ale zajímavými příběhy, které je podle ní potřeba znát a vnímat. S Tíhou vesmíru to není jinak.

Jack a Libby jsou velice výjimeční a neobyčejní hrdinové. Nejen díky jasným faktorům: Libbyně váze a Jackově poruše, ale díky tomu, jací jsou uvnitř. Libby není jenom velká fyzicky, je to ohromně velká osobnost! Už toho má za sebou hodně a ne všechno souvisí jenom s její váhou, a přesto je to taková optimistická osoba. I Jack se denně vypořádává s vážnými problémy a taky se nenechal svou poruchou srazit na kolena. Oni jsou si zkrátka vážně souzeni.

A pak tancujeme spolu – naše hlavy poskakují doprava a doleva, ramena dopředu a dozadu. Teď vykřikujeme slova a já buším do volantu, a ona má ruce ve vzduchu, a je to ta nejlepší písnička, co jsem kdy slyšel, a teď se na ni usmívám.
A ona se usmívá na mě.
A je to ta chvíle. Docela určitě je to ta chvíle. 

Jennifer Nivenová to umí napsat tak, že hrdinům neskonale fandíte a vidíte, proč jsou pro sebe tou nejlepší volbou. Osobně mi ale Jack ne úplně charakterově sedl, na mě byl až moc velký machřík, ale přece jenom jsem mu držela palce a přála mu to nejlepší. Tak moc povedeně to Nivenová napsala. A to jsem ještě nezačala mluvit o Libby, které jsem držela pěsti od začátku až do konce a ne úplně potichu skandovala v její prospěch. Libby je prostě frajerka! Ohromně se mi líbilo, jakým způsobem přemýšlela, jak si šla za svými cíli a stála za svými názory. A když si jen tak pro radost tančila po pokoji, úplně jsem se v tom viděla a možná se po ní dokonce i opičila (i když jí to šlo určitě mnohem líp).

„Sice to není vidět, ale uvnitř se usmívám.“
„Taky se uvnitř usmívám,“ řeknu. Snažím se udržet obličej nehybný, i když nemám natrhlý ret. Ale nemůžu si pomoct. Z nějakého důvodu se prostě usměju tak, aby to každý viděl.

Tíha vesmíru je vážně dobře napsaná kniha. Milá, velice vtipná, rozhodně dokáže přirůst k srdci a strašně pěkně se čte. Jen stále nějak nemůžu uvěřit, že o někom s prosopagnosií (Ha! Napsala jsem to správně hned napoprvé!) neví jeho nejbližší rodina, o tom si budu muset ještě něco zjistit.

Za dvě hodiny se vrátím do Land Roveru a pořád to tam voní jako ona. Jako slunce.